Univerzitní profesor Alexandr obývá se svou rodinou osamělý dům na odlehlém ostrově, v den jeho narozenin se chystá oslava v kruhu nepočetných přátel. Po vyslechnutí zprávy o jaderném útoku se plánované veselí zvrtne do hysterického zoufalství. Alexandr prosí Boha, aby odvolal tragédii – za to přislíbí obětovat vše, co je mu v životě drahé. Podivín Otto mu poradí navštívit čarodějnici. Jedině pomilováním s ní prý může profesor zvrátit světovou katastrofu. První varianta scénáře od Arkadije Strugackého se jmenovala Čarodějnice a vyprávěla o zázračném uzdravení muže s rakovinou, který na radu věštce stráví noc s titulní postavou. Později děj nabíral stále vyhrocenější podoby, až se stal příběhem o spáse celého lidstva, jenž má s původní předlohou společný jen motiv hledání záchrany u tajemné ženy. Poslední film Andreje Tarkovského vznikal ve Švédsku s pomocí stálých členů štábu Ingmara Bergmana (kameraman Sven Nykvist či představitel hlavní role Erland Josephson), zřejmě proto je v něm cítit příklon k psychologickému dramatu v bergmanovském stylu. Temné stránky rodinných vztahů tu vyplývají na povrch doprovázeny pro Tarkovského charakteristickou morální naléhavostí, která tu snad v předtuše autorovy vlastní smrti dostává trochu patetičtější a didaktičtější ráz. Filmová závěť, kterou Tarkovského Oběť bezpochyby představuje, má ve stylu autorových sovětských snímků vytříbeně komponovanou mizanscénu. Sven Nykvist dokázal v dlouhých plánech (první záběr, nejdelší v Tarkovského filmografii, trvá 9,5 minuty) zachytit tápání člověka jakoby v reálném čase, a přesto v atmosféře ponurého snu. Natáčení v nehostinných podmínkách větrného severu se pro muže, který v dětství prodělal tuberkulózu, ukázalo být osudné. Režisérův sedmý a poslední film vznikl v době, kdy v jeho vlasti, která mu bytostně chyběla, nastala další politická obleva, jež mu mohla přinést plnou tvůrčí svobodu.