Mieczysław Kosz byl jako polský Bill Evans, jehož život skončil předčasně a tragicky, podobně jako život Cheta Bakera. Pokud jste některá z těchto jmen poznali, zřejmě jste se dovtípili, že Mietek Kosz má něco společného s jazzem. Klavírní virtuos, který v dětství vinou zanedbané oční choroby oslepl, patří mezi dosud málo známé hudební hvězdy (nebo spíše komety), jež zazářily krátce, ale intenzivně. Jeho příběh má však celou řadu atributů, kvůli nimž stojí za to jej odvyprávět a naslouchat mu. Nechybí v něm pohnuté dětství, zázračný talent, láska k charizmatické zpěvačce ani nekontrolovatelné sebeničivé balancování na parapetu života a smrti. Film režiséra a scenáristy Macieje Pieprzyci zpracovává Koszův zapomenutý osud přiznaně jako „legendu“ bezmála antických parametrů. Neklade si tolik za cíl vytvořit mimořádnému pianistovi maximálně autentickou podobiznu, jako spíše pocitově přiblížit jeho vnitřně rozpolcenou osobnost. Na poměry životopisných dramat tak Ikarus věnuje nezvyklou péči zjitřené subjektivitě protagonisty, jehož smyslové vjemy se skládají na jedné straně ze zatemněných, paměťově rekonstruovaných obrazových fragmentů a na straně druhé z kaskády vyostřených zvuků.