Otakar Fuka se narodil 28. prosince 1936 v Praze. Po reálném gymnáziu vystudoval v letech 1955 až 1960 filmovou režii na FAMU. Během studia natočil podle svého námětu a scénáře studentské snímky Jarní vítr (1957), Linka 515 – 42 (1958) a Setkání na Lužnici (1959). V rámci základní vojenské prezenční služby pracoval v Armádním zpravodaji (1961 – 1962).

Poté až do svého odchodu na penzi pracoval ve Filmovém studiu Barrandov (1962 – 1991) jako asistent režie, pomocný režisér a od 70. let i jako samostatný režisér. Už během studií pracoval jako asistent režie na dvou snímcích. Téměř u všech svých snímků byl tvůrčím spoluautorem literárního a autorem technického scénáře.

Byl asistentem na filmech režisérů Jiřího Sequense (Útěk ze stínu) a Oldřicha Daňka (Tři tuny prachu) a pomocným režisérem u snímků Ivo Tomana (Pevnost na rýně, Slečny příjdou později), Jiřího Sequense (Deváté jméno, Atentát, řecký film Epitaf / Epitaf for Friends and Enemies), Jindřicha Poláka (Nebeští jezdci) a Hynka Bočana (seriál pro televizi Záhada hlavolamu).

V Sequensově dramatu Deváté jméno (1963) se objevil v úloze mladíka. Po deseti letech v pomocných pozicích se na úsvitu 70. let konečně dostal k samostatné režii. Jeho debutem se měla stát povídka Hippokratova přísaha z povídkového snímku Návštěvy (1970).

Snímek z politických důvodů zůstal nedokončen (Fukova povídka se dostala až do fáze dvoupásu, ale výroba kombinované kopie už nebyla schválena) a filmový materiál byl později zničen. Jeho debutem se stalo až o rok později kriminální drama Svědectví mrtvých očí (1971) podle románu Jiří Brabence a Zdeňka M. Veselého „Pozlacené mříže“.

Další rok vstoupil na pole opomíjeného žánru Sci – Fi svým snímkem Akce Bororo (1972). V polovině dekády do galerie filmů s tématikou druhé světové války přispěl dramatem o bojujících námořnících Mys dobré naděje (1975). Ke kriminálnímu žánru se vrátil snímky Zlaté rybky (1977) o narkomanii a Pumpaři od zlaté podkovy (1978) o podvodech.

Na konci 70. let uvedl do kin satirickou komedii Pátek není svátek (1979) s Jorgou Kotrbovou a Petrem Kostkou, na kterou za dva roky navázal volným pokračováním V podstatě jsme normální (1981).

Do 80. let Otakar Fuka postupně přispěl dalším sci – Fi titulem Kam zmizel kurýr (1981), moralistickou komedií s Milanem Lasicou Samorost (1983), kriminálními psychologickými dramaty Příliš velká šance (1984) a Černá punčocha (1986) a naposledy koprodukčním (se SSSR) válečným filmem Piloti (1988) o českých pilotech v Sovětském svazu za druhé světové války.

Též v pozdějších letech pracoval pro zahraniční režiséry jako pomocný režisér (u scén s českými herci) – u koprodukčního česko – maďarsko – sovětského dramatu Kentauři (1978) i u cizích Odsouzené duše (1974), Komunisté (1974) a Boj o Moskvu (1984).

O realizaci čtvrtého zmíněného filmu natočil dokumenty Dny společné práce (1984) a Zvláštní úkol (1984). Plánoval natáčet koprodukční film s Mongolskem Azimut 47, který pod názvem Ve znamení tyrkysové hory (1977) realizoval Ivo Toman. Pro televizi natočil několik propagačních snímků a roku 1973 filmy s předvolební tématikou.

Během 80. a 90. let byl Fuka pedagogem na FAMU a na desítkách studentských filmů se podepsal jako pedagogický vedoucí (např. Ad Akta, Lov na kachny, Návrat z Tripolisu, Tu Es Petrus, Experiment, Prsten, Průběžná bilance, Jáchymova smrt, Strašidelý dům, Sedum, Jestřáb, Sklizeň, Štvanice).

Po roce 1989 se už k filmové režii nevrátil, zato se krátce věnoval práci dabingového režiséra (Nebezpečný let / Flight from Justice, Eso Es / L’As Des As, Živí mrtví / Braindead, Kašpárek / Le Guignolo nebo Silverhawkové / Silverhawks).

Za film Mys dobré naděje získal Cenu za scénář (1976) v Literární soutěži k 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou, Čestný diplom za režii (1976) na XIV. FČSF Brno i Čestné uznání Federálního ústředního výboru Svazu protifašistických bojovníků (1976) a za film Pátek není svátek (1980) čestné uznání na XVIII. FČSF v Košicích.

Své vzpomínky na seriál Záhada hlavolamu vydal jako „Rychlé šípy v televizi“ (1970, 1991). Otakar Fuka zemřel po dlouhé těžké nemoci 22. února 2012 v Praze ve věku nedožitých šestasedmdesáti let.