Jedna z největších postav světové režie Wim Wenders (vlastním jménem Ernst Wilhelm Wenders) se narodil krátce po skončení 2. světové války 14. srpna 1945 v Düsseldorfu v Německu. Neúspěšně studoval medicínu a filozofii na univerzitě ve Freiburgu, poté se vydal studovat za hranice, konkrétně malířství do Paříže. Tady se poprvé blíže a významněji setkal s americkou kulturou, která ho nepřestane fascinovat během celého jeho profesního a uměleckého života... (Americké kulturní vlivy hrály rozhodující úlohu také v prostředí Wendersova rodného západního Německa, které bylo paralyzované vlastní minulostí a nemělo tedy v tomto smyslu na co kulturně navazovat...) V roce 1967 začal Wenders studovat na Vysoké filmové a televizní škole v Mnichově. Již v průběhu svého studia začal přispívat svými recenzemi do časopisu Filmkritik a listu Süddeutsche Zeitung. Na škole natočil celkem jedenáct krátkých filmů, které byly silně ovlivněny rockovou hudbou a upoutaly pozornost na řadě filmových festivalů. Svůj absolventský celovečerní film Léto ve Městě (1970) Wenders věnoval skupině The Kinks, anglické rockové formaci založené roku 1963 a v době natočení snímku v Západní Evropě velmi populární.

Wenders často zdůrazňoval, že patří k filmařské generaci, která vyrůstala bez domácích vzorů, a proto je tak často hledal v zahraničí, obzvláště za oceánem Tento pocit vykořeněnosti a absence vzorů, jakož i smutné německé reálie, se v jeho tvorbě latentně objevovaly již od počátku. Stále dokola akcentoval obdobná témata: vliv ,,amerikanizace“ na poválečný německý život, potíže v komunikaci, existenciální zkoumání „stavu věcí“ a pocitů jako jsou úzkost, nejistota, osamění.

Svoji celovečerní filmařskou kariéru odstartoval dramatem Brankářův strach při Penaltě (1972) natočeným na motivy románu svého přítele Petera Handkeho, s kterým bude ještě v budoucnu výrazně spolupracovat. Dalším jeho filmem bylo historické drama Šarlatové písmeno (1973). Během 70. let zaujal diváky i kritiky volnou road-movie trilogií Alice ve městech (1974), Falešný pohyb (1975) a V běhu času (1976), jež získala, stejně jako adaptace kriminálního románu Patricie Highsmithové Americký přítel (1977), řadu německých filmových ocenění. V Německu režíruje Wenders ještě film Blesky nad vodou (1980).

Roku 1978 odchází Wim Wenders natáčet do Spojených států amerických. Země a kulturní prostředí, které ho vždy tak přitahovalo a v němž prohloubil svůj obdiv k hollywoodským žánrům, bylo však v přímé opozici k jeho nechuti vyprávět „klasický příběh“. Natáčení jeho prvního zaoceánského filmu Hammett (1982), smyšleného příběhu ze života spisovatele „drsné detektivní školy“, provázela celá řada problémů - kvůli sporům s producentem Francisem Fordem Coppolou se vleklo celé čtyři roky. Traumatická zkušenost z přerušeného natáčení se odrazila i v souběžně natáčeném Wendersově stěžejním psychologickém snímku Stav věcí (1982), který zvítězil na festivalu Benátkách. O dva roky později Wenders triumfoval na festivalu v Cannes dramatem Paříž, Texas (1984), líčícím osudy ztroskotance, jenž se pokouší obnovit zpřetrhané vazby s rodinou. Jeho zájem o cizí kraje se odrazil i v dokumentu Tokyo-Ga (1985), věnovaný obdivovanému japonskému tvůrci Jasudžiru Ozuovi, v němž Wenders cestuje po Japonsku a poznává spolu s diváky japonské reálie i metropoli Tokio.

Wim Wenders se tedy po americkém rozčarování vrací do rodného Německa a připravuje svůj vrcholný tvůrčí projekt. Chce vzdát hold stigmaty války rozdělenému městu – Berlínu. Do jeho západní části zasazuje alegorický příběh o andělovi, který se kvůli lásce vzdá nesmrtelnosti a přijme život se vší jeho pomíjivostí i bolestí. Vzniká tak jeho proslulé Nebe nad Berlínem (1987). Pohled andělů pozorujících všední každodenní život obyvatel Západního Berlína je jakýmsi metafyzickým zastavením či zpomalením času. Tomu odpovídá i poetický styl filmového vypravování, černobílá kamera (Francouz Henri Alekan) a poetizovaný jazyk snímku, na němž spolupracoval se svým přítelem, rakouským básníkem a spisovatelem Peterem Handkem. Asi ne náhodou je tenhle film chápán coby filmová báseň. Na mimořádný úspěch snímku (Wenders za něj obdržel v Cannes cenu za nejlepší režii) se o šest let později pokusil navázat podobně laděným snímkem Tak daleko, tak blízko! (1993). Koncem osmdesátých let natočil Wenders ještě celovečerní dokument Poznámky k šatům a městům (1989).

Wendersovy filmy z 90. let sice i nadále získávaly ocenění, zároveň se jim ale dostávalo rozporuplného přijetí kritiky i diváků. To platilo pro mnohovrstevnatý filozofický sci-fi film Až na konec světa (1991), i pro jeho další mysteriozní film podle scénáře zpěváka Bona Voxe The Million Dollar Hotel (2000), zašifrovaně přeskakující mezi abstraktní love story a kriminálním thrillerem. Meditace nad skrytými významy kinematografie je patrná z jeho hraných filmů Lisabonský příběh (1994) či Linie násilí (1997), která se zamýšlí nad zobrazováním brutality ve filmovém průmyslu i mimo něj – i z dokumentárních prací iniciovaných ke stému výročí kinematografie.

Počátkem nového milénia Wim Wenders znovu odchází točit do Ameriky. Jako rozený kosmopolita reaguje na významná globální témata. Jeho reflexe 11. září je obsažena v dramatu Země hojnosti (2004). Svůj další film natáčí vzápětí - mírně existenciální drama Nechoď klepat na dveře (2005) podle scénáře Sama Sheparda o stárnoucí a pohasínající westernové hvězdě, která se vydává hledat svého domnělého syna. Wenders byl přizván i k řadě mezinárodně významných režijních projektů – svou spoluprácí přispěl k filmu Dalších deset minut (2002), Invisibles (2007) (povídka "Invisible Crimes") či Chacun Son Cinéma Ou Ce Petit Coup Au Coeur Quand La Lumière S'éteint Et Que Le Film Commence (2007) (povídka "War in Peace"), v níž spojily síly největší esa současné západní filmové režie.

Určitě nelze opomenout ani Wendersovu aktivitu na poli hudebním. Nejvíce ho patrně proslavila režie hudebního snímku Buena Vista Social Club (1999) o znovuobjevené generaci zapomenutých kubánských muzikantů sdružujících se ve stejnojmenném seskupení, jehož vznik inicioval především americký multiinstrumentalista Ry Cooder specializující se na žánr World Music. Hudba k filmu Buena Vista Social Club získala v roce 1999 cenu Grammy a film byl v roce 2000 nominován na Oscara v kategorii ,,nejlepší zahraniční film”. Německý režisér se podílel na celé řadě dalších hudebních aktivit, známá je jeho spolupráce s U2 či seriál dokumentů The Blues (2003) (režíroval díl The Soul of a Man).

Wim Wenders se angažuje ve filmové branži nejen na poli režijním, ale i produkčním – v Německu založil společnost Road Movie Filmproduktions a v USA obdobnou společnost Gray City. Na konci 80. let výrazně přispěl ke vzniku Evropské filmové akademie a v roce 1996 byl zvolen jejím předsedou.

Wenders má na svědomí i jednu fotografickou knihu a tři sborníky filmových textů – výběr z jeho kritik, esejů a rozhovorů vyšel česky pod názvem Dech andělů. Po české železniční síti a vybraných nádražích se v létě 2007 pohyboval také galerijní vlak s výstavou fotografií Wima Wenderse věnované filmům The Million Dollar Hotel a Buena Vista Social Club.