Jeden z vůbec nejslavnějších jihoamerických režisérů, který se úspěšně prosadil i v Hollywoodu, se narodil 7. února 1946 v Buenos Aires. Potomek židovských emigrantů z východní Evropy opustil v sedmnácti domov a toulal se po Evropě. Příležitostně si přivydělával také jako statista ve spaghetti-westernech Sergia Corbucciho a Giorgia Ferroniho. Po návratu domů se rozhodl imigrovat z rodné Argentiny do Brazílie a věnovat se filmu. Jako samouk získával profesionální zkušenosti během natáčení krátkých filmů a reklamních spotů. V rámci celovečerní tvorby debutoval v roce 1975 psychologickým dramatem muže váhajícího mezi dvěma ženami Král noci (Rei da noite). Už v něm projevil výrazný zájem o sociální problematiku, který ho neopustil ani v dalších letech. V roce 1978 se mezi komerčně úspěšné brazilské režiséry probojoval životním příběhem lidového hrdiny Lúcio Flávio, o passageiro da agonia. Mimořádného ohlasu se dostalo jeho drsnému příběhu desetiletého kriminálníka nazvanému Pixote: zákon nejslabšího (Pixote a lei do mais fraco, 1981). Film natočený podle románu Josého Louzeiroa mu vynesl řadu mezinárodních ocenění včetně cen newyorských a losangeleských filmových kritiků za nejlepší zahraniční film a cen na mezinárodních festivalech v Locarnu a Biarritzu.

Největší úspěch však zaznamenalo Babencovo i u nás známé vězeňské drama inspirované románem Manuela Puiga Polibek pavoučí ženy (Kiss of the Spider Woman/Beijo da a mulher aranha, 1985) s Williamem Hurtem a Raulem Juliou v rolích povahově, sociálně, názorově i sexuálně rozdílných trestanců nucených sdílet jednu těsnou vězeňskou celu. Snímek natočený v americko-brazilské koprodukci svému autorovi vynesl nominaci na Oscara za režii (a dočkal se i nominací za nejlepší film a scénář) a Hurtovi získal Oscara a hereckou cenu na MFF v Cannes.