Vlastním perem...

Narodil jsem se ve tři ráno, ve znamení Blíženců. Vzdušné, nespoutané a zároveň schizofrenní znamení. Dle čínského horoskopu jsem kohout, tedy naparující se egocentrik a vládce kurníku. To se asi projevuje tím, že chci režírovat druhé a že toužím po více ženách, než je společensky přijatelné.

Má matka je nervová lékařka, snad proto jsem od dětství na nervy. V pubertě jsem trpěl endogenními depresemi, pokoušel se o sebevraždu vyhladověním, časté návštěvy u psychiatrů, bral jsem antidepresiva, což přineslo jen jednu výhodu - zbaven vojenské povinnosti. Modrá knížka - základ knihovny každého intelektuála.

Otec je jeden z největších sběratelů marionet v Evropě, loutkář a komediant. Od něho jsem zdědil náklonnost ke všemu bizarnímu, karikaturnímu. Hrál jsem s ním loutkové divadlo Zvoneček, vyráběl kulisy a loutky. Tehdy mě asi napadlo, vytvořit z moduritu prvního skřeta, podivnou mystickou bytost, která mě proniká každým okamžikem.

Prošel jsem mnoha sběratelskými vášněmi. Obaly od žvýkaček, známky, nálepky ze sirek, vajgly od cigaret, prázdné láhve od alkoholu, které pak rozbíjíme v postaveném baru, hrajeme si totiž na opilé kovboje. Stavěl jsem z klacíků vojenské pevnosti, ty pak dobýval a zapaloval. Střílel jsem vzduchovkou do ptáků, stříhal motýlům křídla, nebo je chytal do sítky a bodal na špendlík a v dospělosti pak ukazoval děvčatům. Zařídil jsem si po vzoru Jana Tleskače dílničku, ve které jsem vysoustružil „ježka v kleci“. Ze dřeva jsem si vyřezal první kameru a natočil první dřevěné záběry.

Od mládí vydatně sportuji. Plavání, lyžování, běhání, balet, jízda na kole na i ve stoje. Chvíli jem pěstoval kulturistiku. Napustil krabice od filmu betonem a jako činky vzpíral, honil jsem svaly. Když mě však předseda kulturistického svazu začal ohmatávat a ve svém pokojíku ojet, tohoto ušlechtilého sportu jsem zanechal. Pak jsem se dlouhý čas věnoval otužování. Chodil jen v kraťasech a košilce i největších mrazech, s teploměrem na krku. Kde je více jak deset stupňů tam jsem nevstoupil. Stále otvíral okna, koupalo se v zamrzlých rybnících, o vánoc chodil plavat s Venclovským a nestorem pražských otužilců Oldřichem Liškou do Vltavy. Pak patnáct let pilně a závodně pěstoval karate a roku 1976 se stal mistrem České republiky ve své váze, tj střední.

V přesvědčení že jsem tělo a duše, pečoval jsem i o svůj růst duchovní, esoterický, mystický. Cvičil jógu, studoval Zenový budhismus a Kabalu, přijímal víru v Ježíše Krista, docházel na modlitby do souboru Letničních, „mluvil jazyky“, účastnil se evangelizací. Stýkal jsem se s řádovými bratry Františkáni a Bosými Karmelitánkami. Účastnil jsem se seancí holotropního dýchání, indiánského probubnování, lidových léčení i orientální masáží. K nejryzejším zážitků však dochází po požití šamanské dávky hub. Tento zázrak obrátil celý můj život. Jasně jsem pochopil, že co jsem se do té doby naučil, bylo falešné. A pochopil, proč tyto magické rostliny jsou věky věků mocnáři tohoto světa pronásledované, likvidované.

První má láska byla nešťastná, tedy spíše já byl nešťastný. Nechtěla mě, tři roky jsem za ní běhal, psal básně, nosil růže před dveře, a chtěl umřít. Deset dní půstu mě zcela vyčerpalo, chodil jsem jen o holi, až mě matka vysíleného nacpala krupicovou kaší. Od té doby jsem poznal mnoho žen, jak citově, tak tělesně, ale nikdy to moc dlouho nevydrželo. I manželství se rozpadlo po několika letech. A syn Tomáš je můj největší kamarád a učitel.

Ostatní kamarádi mi také byli učitelé a dali mi víc, než nekonečná studia na základních, středních a vysokých školách. Na gymnasiu Ohradní se dostávám do společenství šílenců ještě větších než jsem sám. David Vávra, Tomáš Hanák, Milan Šteindler, Jaroslav Róna, Lumír Tuček, Franta Skála, Bratři Cabani, Čestmír Suška, Václav Koubek, Eva Holubová, Radomil Uhlíř, Vincent Venera, Václav Marhoul… to jsou hlavní postavy mého života, mé exploze na poli uměleckém. S nimi jsem prožil největší pitky, bitky, výtržnosti, skandály, hraničící se smrtí. Tehdy se zrodily první veřejné exhibice, posléze vyhřezlé do divadla SKLEP s hedvábnou pavučinou PRAŽSKÉ PĚTKY.

Od té doby se datuje i má závislost ke všem pochutinám. Vínu, pivu, kořalkám, cigárkům a doutníkům. Návaly alkoholismu a abstinence se střídají a prolínají. Opilecké excesy však dnes omezuji, konzumuji méně piva a kořalek, piji raději kvalitní vína z jižních zemí. Z alkoholu vyléčení moji kamarádi, jsou pro mě varováním, abych snížil dávky, abych nemusel přestat pít jako oni.

Se sklepáky jsem začal také experimentovat na poli kinematografickém. Kamera Admira 8mm na klíček a natáčení improvizovaných hříček z romantického prostředí branické periférie. Naše filmové provokace pokračovali na kameru 16mm Krasnogorsk a začaly vyhrávat na amatérských festivalech. Kolektivní šílenství se přehouplo na Famu, Jamu, Avu. Já a Šteindler a Trojan jsme šli studovali režii, Marhoul produkci, Holubová herectví, Vávra architekturu, Róna sochařství… Naše úlety rozechvěly patra profízlovaných akademií. A ještě než nás stačili profesoři zušlechtit, či potrestat a vyházet, natočili jsme na Barrandově Pražskou pětku. Výtvarno-hudebně-recitačně-baletně-groteskní experiment, jakýsi „manifest generace“. Píšu to v uvozovkách, neboť vždy jsme pohrdali těžkými větami, proklamacemi, vážnými radami a manifesty. Zesměšňovali jsme cokoliv, jak komunistickou propagandu, ta underground. Jak chartisty, jak vexláky, tak baťůřkáře. Vše, co mělo program, filozofii a kroj bylo podezřelé a hodné znevážení. Je třeba pochopit, že Sklep není ani tak divadlo, ale spíše životní styl, troufám si říci jakási česká větev Zenového Budhismu.

Ještě před revolucí jsem se seznámil v restauraci Vltava s Václavem Havlem, tehdy čerstvě propuštěným trestancem a vyznali jsme si navzájem svůj obdiv. Havel k filmu „Pražská pětka“ a já k „Několika větám“ které jsem naivně podepsal. Když moje jméno hlásili na Svobodné Evropě, tak řiditel Gottwaldovského filmového studia zakázal natáčení filmu KOUŘ, který jsme zrovna chystali. V restaurantu Vltava se začali objevovat i další disidenti a nepřátelé režimu, Havel stále něco říkal, já jsem se ze samého rozčilení opil. Kamarád Róna poznamenal, že by se vůbec nedivil, kdyby sem přišel i Palach. Bavili jsme se náramně, šli jsme na mejdan do Havlova bytu, kde jsem ukradl Olze stříbrnou lžičku a ani mi nedošlo, že ten den jsem byl svědkem nové moci nad zemí Českou.

Sedmnáctého listopadu, ve večer studentské revoluce a policejního masakru, trávím s jednou studentkou v posteli. Ani další revoluční dny příliš neprožívám, neboť zkoušíme KOUŘ - rytmikál totalitní doby. Práce na filmu je však nesoustředěná, protože herečky Holubová a Zedníčková podepisují petice, vyvolávají stávky, rozváží letáky po vsích, srocují demonstrace a na uměleckou práci nesoustředěné. Rozdělili jsme tedy den na dvě částí: dopoledne zkoušení-odpoledne revoluce. Řídil jsem jako vždy zásadou že revoluce a vlády se střídají, ale film zůstává. Ani když jsem dostal nabídku vystoupit na jednom z balkónů a promluvit k lidu, odmítl jsem. Politika je pro mě příliš, racionální, dualizovaná. Ale film a divadlo - to je zázrak.

Revoluce nám však přinesla mnoho výhod a vymožeností. Mohli jsme si s kámoši splnit náš sen a mít vlastní divadlo. Koupili jsme palác Akropolis na Žižkově a několik let úmorně rekonstruovali. Franta Skála a David Vávra se nejvíce zasloužili o nezaměnitelnou tvář dnešního Akropolis, který se stal útočištěm pro alternativní a nekomerční tvůrce. Za ta léta však došlo k mnoha komunisticko-kapitalistickým paradoxům. Kdysi jednolité hnutí se rozmělnilo do mnoha komerčních aktivit, většina divadel pražské pětky zaniká, mnoho z nás podléhá vábivé reklamě. Z podzemních šílenců „pražské pětky“ vyrůstají renomovaní a dobře situovaní umělci, každý se svým autem, prosperující firmou, íčem, díčem a nadusaným kontem. I já si zakládám firmu VorelFilm s.r.o. abych jako nezávislý scénárista, herec, režisér a producent mohl točit vlastní filmy.

Ten první soukromý film byl Kamenný most. Stál mě a mé přátelé pět let života, téměř dostal firmu do krachu a mě k sebevraždě. Ostatně o tom je ten film, o tom jak, je těžké podnikat v české kinematografii v konkurenci s americkou. Český šoubyznys je na rozdíl od amerického spíše šou než byznys. Na kamenný most lidé nechodili, kritici nepochválili, porotci neocenili. Zadlužil jsem se, rodiče mi půjčili, bez nich bych už visel. Ano Kamenný most bylo mé největší rozčarování a deziluze. Už nikdy nic netočit, jít pryč od filmu, pryč od lidí, od technologií, zpět do lesů vod a strání, tam odkud jsme vzešli, kde je náš ráj.

Projezdil jsem nejkrásnější místa Čech a Moravy a zamiloval si zejména Rabštejn nad Střelou, břidličný čarokrásný kraj říčkami protkaný. Zde běhám v lesích, tančím nahý u ohně, sbírám houby, jezdím na koni, plavu, křičím, chodím do hospody. Učím se znát kytky a stromy a zvířata. Takže když jsem mě dneska někdo zeptá odkud jsem, jestli z Prahy, odpovím: „z Rabštejna“. Zde také vznikl nápad a scénář na film CESTA Z MĚSTA. Inspirován zdejšími postavami a přírodou opět jakýsi autobiografický film, podobně jako Kamenný most. Je však prosvětlený, plný písní, humoru a naděje. Cesta z města je pozitiv Kamenného mostu. Točil se vesměs na Rabštejnsku, nejlepší čeští herci se zcela sžili s místními neherci. Slunce, vítr a voda nám každý den čarovali krásné obrazy. Byl to zázrak a já děkoval existenci, že jsem se tehdy nezabil, že vnikl kouzelný film na který diváci stále chodí, a věřím, že chodit budou.

Film Cesta z města je vlastně propojení hraného filmu s dokumentárním. Většina osudů je skutečná, nebo je hrají skuteční lidé. Celovečerní film je ale tak krátký útvar, že toho tam moc nevejde. A tak mi napadlo natočit ještě pět dokumentů, pět profilů těch, kdo se na „CESTě“ podíleli a sami touto cestou kráčí. Bude to CESTA Z MĚSTA: Bolka Polívky, Trampa Kima, Petra Čtvrtníčka, Kočího Hrušky a Evy Holubové. Natáčím to sám na digitální kameru Canon. A je to úžasná radost a svoboda. Jsem si sám producentem, produkčním, kameramanem, zvukařem, skriptem, režisérem, asistentem, osvětlovačem, klapkou, řidičem a první pomocí. Kamera, já a herec. Absolutní štěstí a svoboda. Jako bych se dostal na začátek, když jsem s amatérskou kamerou na kličku pobíhal po Bráníku a točil první amafilmy.

A jaký je můj sen, mé přání, má touha? Postavit si nad Střelou na břidličné skále srub. Bez elektřiny, jen potok a otevřený oheň. Tam pěstovat to, co ze země vyroste, jíst rukama bez příborů, všude kočky a psy a koně. A tam žít se všemi ženami, co mám rád a mít s nimi hodně dětí, které by nechodily do školy, protože pravým učitelem je les a zvířata. To je podle mne jediná cesta, jak nezešílet, jak zůstat zdravý, jak porozumět tomu, kdo jsme a co tu děláme, jak pochopit přírodu, skamarádit se, ne proti ní bojovat.