Vlastimila Vlková se narodila 8. února 1908 pravděpodobně v Praze. Z jejího soukromí dnes zcela nic nevíme. Nebyla vůbec žádnou herečkou a celý život pracovala jako účetní. Tak by i dožila, aniž se o ní někdo něco dověděl. Díky náhodě se z ní stala známá filmová neherečka.

Mladý a debutující filmový režisér v dlouhometrážní tvorbě Ivan Passer si jí všiml v jednom pražském parku, zalíbil se mu její lidský typ a následně ji nabídl i první filmovou úlohu babi Švehlové v podobenství Intimní osvětlení (1965). A Vlková se tak zapojila do filmové práce českých tvůrců a zapsala se navždy do dějin a análů české kinematografie. Nejlépe využila svůj nápadný obličej, milý hlas a melancholický ustaraný pohled.

O dva roky později se začala objevovat v malých epizodkách, často bezejmenných, v desítkách snímků. S největší pravděpodobností se po odchodu na odpočinek ke konci 60. let stala členkou komparsního hereckého rejstříku Filmového studia Barrandov, v němž si k penzi přivydělávala až do začátku 90. let.

V druhé polovině 60. a v první polovině 70. let se uvedla jako služka (Údolí včel), sousedka na ulici (Muž, který stoupl v ceně), žena se židlí (Hoří, má panenko), teta (Happy End), matka (Svatební noc), Mrázková (Smuteční slavnost), vesničanka (Slasti otce vlasti), účastnice pohřbu (Smrt černého krále), divadčka (Ďábelské líbánky), starší žena (Klíč a tajemství zlatého buddhy), hospodyně Balcarová (Petrolejové lampy), žena v okně (Cesty mužů), uvaděčka Mrázková (Jáchyme, hoď ho do stroje!), domovnice (Maturita za školou), kořenářka (Škaredá dědina) a jako pomocnice v kuchyni Pechlátová (Pomerančový kluk).

Ve druhé polovině 70. a celá 80. léta přicházely například snímky Dým bramborové natě (žena u autobusu), Dům na poříčí (žena u trosek), Zítra to roztočíme, drahoušku...! (zájemkyně o auto), Hodně štěstí! (toaletářka), Čas lásky a naděje (vdova Čabradová), Příběh lásky a cti (šatnářka), Odejít před svítáním (vězenkyně), Jen ho nechte, ať se bojÍ (domovnice), Talíře nad velkým malíkovem (venkovanka), Jak se budí princezny (žena s nůší), Leť ptáku, leť! a O princezně jasněnce a létajícím ševci (stařenka), Lásky mezi kapkami deště a Fešák hubert (sousedka na pavlači), Julek (herečka), Jak rodí chlap (Dvořáčková), Hodinářova svatební cesta korálovým mořem (žena citující Boženu Němcovou), Útěky domů (pacientka), Romaneto (žena v hospodě), Blázni, vodníci a podvodníci (žena v telefonní budce), Muž přes palubu (správcová), Pozor, vizita! a Sestřičky (starší ženy na venkově), Rumburak (stařenka ve frontě), Chobotnice z druhého patra a druhý díl Veselé vánoce přejí chobotnice (sousedka) atd.

Diváci si ji dodnes pamatují coby babičku v komedii Zdeňka Podskalského Křtiny (1981), obětavou farskou hospodyni Cecilku v Troškových komediích Slunce, seno, jahody (1984), Slunce, seno a pár facek (1988) a Slunce, seno, erotika (1990) a babičku Pávkovou v komedii Vesničko má, středisková (1985) Jiřího Menzela.

Díky své přirozenosti a lehkosti byla, jak vidno z její velké filmografie, jednou z nejobsazovanějších komparsistek normalizační kinematografie sedmdesátých a osmdesátých let. Více jak jednou se Vlastimila Vlková představila v projektech režisérů Zdeňka Trošky, Václava Vorlíčka, Jaromila Jireše, Petra Schulhoffa, Zdeňka Podskalského, Františka Vláčila, Oldřicha Lipského, Karla Kachyni a dalších.

Ojediněle spolupracovala s Československou televizí, s jejími televizními snímky (Revue v mlze, Romeo a julie na konci listopadu, Duch soudce pauknera apod.), seriály (Byl jednou jeden dům, 30 případů majora zemana, My všichni školou povinní, Synové a dcery jakuba skláře, Chobotnice z ii. Patra, Největší z pierotů a nebo Arabela se vrací) a pořady (Kabaret u dobré pohody).

Jedinou titulní úlohu získala ve dvojdílném televizním filmu Penziónek (1991) Ondřeje Trojana, kde si zahrála paní Kostlivou. Ojediněle se uplatnila v zahraničních produkcích (Il Giovane Mussolini /1993/). Vlastimila Vlková zemřela roku 1997 v Praze ve věku vysokých devětaosmdesáti let. Bohužel neznáme ani přesný den a ani měsíc jejího úmrtí.