Herec Ivan Palúch patří k nejvýraznějším osobnostem slovenského filmu a divadla a jeho význam již na konci 60. let dosáhl mezinárodního významu. Ivan Palúch se narodil ve Zvolenu, otec se věnoval divadlu a byl spoluzakladatelem souboru Detvan, matka pocházela z české podnikatelské rodiny Špačků, jíž patřil hrad Kokořín. Od Ivanových tří let žila rodina v Banské Bystrici, kde maturoval na jedenáctiletce, v té době se také nejen díky rodičům začal setkávat se světem divadla. Po maturitě nastoupil v Bratislavě na VŠMU, po dvou letech ale musel studia ukončit kvůli zjištěné oční vadě – šerosleposti; ta se později stala paradoxně Palúchovou předností, když se dokázal dobře orientovat na tmavém prostředí jeviště. Bez odborné herecké průpravy zahájil svou pouť slovenskými oblastními divadly, hrál v Krajském divadle ve Spišské Nové Vsi (1960-1963), poté v Žilině (1963), další roky strávil v Divadle Jonáša Záborského v Prešově (1963-1966), nakonec krátce působil v Nitře (1966). Přestože počátek jeho kariéry byl ve znamení nepříliš přínosného častého střídání působiště, již tehdy zaujal svým hereckým projevem s širokým dramatickým rozsahem a vynikl jako první skutečně moderně pojatý slovenský Romeo v Shakespearově dramatu Romeo a Julie. Mezitím Ivan Palúch rozvinul filmovou kariéru, jejíž slibný vývoj jej přiměl k opuštění stálého divadelního angažmá ve druhé polovině 60. let. Později ale pohostinsky hrál například v Praze v Divadle Na zábradlí (Dáma s kaméliemi).

Svou první menší roli důstojníka Dohnala si Palúch zahrál ve válečném dramatu Tam za lesem (1962) českého režiséra P. Blumenfelda. Poté hrál v dalších snímcích, později pak dostal velkou příležitost ve Vláčilově baladě Markéta Lazarová (1967), kde hrál Adama Jednoručku, syna hlavního hrdiny Kozlíka. Mezinárodní věhlas filmu pak způsobil, že Palúch zaujal zahraniční filmaře, což mu v následujícím roce otevřelo cestu mezi elitu evropského filmu. Úspěšný a uznávaný jugoslávský režisér Aleksandar Petrović obsadil Palúcha do hlavní role pastevce Triši ve svém krvavém milostném příběhu Biće skoro propast sveta (Brzy bude konec světa, 1968). Hereckou partnerkou Ivana Palúcha v tomto filmu byla francouzská filmová hvězda Annie Girardot. Neméně úspěšný německý filmový tvůrce Volker Schlöndorff natáčel ve stejné době mimo jiné na Slovensku historický snímek Michael Kohlhaas (1968). Následující rok byl pro Palúcha skutečným triumfem, protože oba zmíněné filmy byly nominovány na Zlatou palmu festivalu v Cannes. Palúch jako představitel dvou velkých rolí ve dvou filmech soutěžících o nejvyšší festivalové ocenění proniknul mezi největší hvězdy evropského filmu. Ve stejném roce 1969 byla navíc v Cannes v nesoutěžní projekci na žádost renomovaných filmových odborníků promítána i Markéta Lazarová, což jen utvrdilo výlučené postavení Ivana Palúcha v rámci tehdejšího československého filmu. Z obou soutěžících filmů sice ani jeden nedosáhl kýžené festivalové mety, nicméně titul Biće skoro propast sveta byl navíc nominován na Oscara. Hned po návratu z Cannes však dal počínající normalizační režim Palúchovi jasně najevo, že to byla jeho poslední zahraniční cesta.

Souběžně s účinkováním v mezinárodních projektech pokračoval Palúch i v práci na domácí půdě, z jeho tehdejších filmů stojí za zmínku snímky Niet inej cesty (1968) nebo Zabitá neděle (1969; uveden až v roce 1990), v menší roli příslušníka StB se objevil také v Kachyňově trezorovém filmu Ucho (1970). Dobovou popularitu získal hlavní rolí v pohádce Princ Bajaja (1971), která sice byla oceněna na Mezinárodním festivalu dětských filmů v Benátkách, jako nejlepší dětský film vyšla také ze soutěže ve Španělsku, z dnešního pohledu se však jeví spíše jako průměr. Palúch v té době začal účinkovat také v televizních seriálech, proslul především titulní postavou v historicko-dobrodružném seriálu Adam Šangala (1972).

Zatímco znemožnění pokračovat v nastartované mezinárodní kariéře postihlo Palúcha již v roce 1969, podobný osud jej nakonec potkal o několik let později i v Československu. Veřejně proklamované postoje k sovětské okupaci, provokativní vzpomínky na pobyt na Západě a v neposlední řadě také přátelství s režimu nepohodlnými osobnostmi vyústily v roce 1974 v úplný zákaz hrát v divadle, filmu i televizi. Umělec, který se slunil v záři reflektorů v Cannes, se náhle musel spokojit s jednou, maximálně dvěma roličkami ročně, epizodního, dokonce až komparzního charakteru. Nevelké příležitosti si Palúchovi dovolili poskytnout slavní režiséři jako Martin Hollý (Signum Laudis, 1980; Noční jezdci, 1981) nebo Juraj Jakubisko (Nevera po slovensky, 1981; Perinbaba, 1985). Ledy se prolomily až v roce 1986, kdy Palúch získal angažmá v Divadle J. G. Tajovského v rodném Zvolenu. Na někdejší filmové úspěchy se mu však nepodařilo navázat, hrál již jen podružné role, zatím naposledy se objevil v krátkém filmu Ábelov čierný pes (2006).

Ivan Palúch nyní žije v Banské Bystrici, kde před časem založil fakultu dramatických umění na Akademii umění. Protože však sám nemá dokončené vysokoškolské vzdělání, musel se zde pedagogického působení vzdát, nyní vyučuje na Soukromé konzervatoři Dezidera Kardoše v Topoľčanech. Za celoživotní přínos filmu byl v roce 2008 oceněn na mezinárodním festivalu Artfilm, ve stejném roce vyšla jeho biografie Herec Ivan Palúch (2008), na níž se autorsky podílel také jeden z jeho tří synů, Martin Palúch.