Zdeněk Podskalský pocházel ze Šumavy a vystudoval gymnázium ve Strakonicích, od dětství zároveň chtěl být hercem, ale pro nedostatek sebevědomí od tohoto plánu upustil. Po skončení války začal studovat filozofickou fakultu v Praze, jeho láska k filmu jej pak přivedla také ke studiím na FAMU (1947-1950). V letech 1951-1954 pak studoval na Vysoké filmové škole v Moskvě.

Ještě jako student FAMU pracoval pro krátký film, po návratu ze Sovětského svazu začal pracovat v televizi, jeho prvotinou byl středometrážní film V pátek ráno (1957). Koncem 50. let pak zahájil dlouholetou spolupráci s Vlastimilem Brodským, s nímž napsal scénář a natočil satirickou komedii Mezi nebem a zemí (1958). Dalším filmem se pak výrazně prosadil u diváků a sklidil i úspěch kritiky – duchařská veselohra Kam čert nemůže (1959) se začínající Janou Hlaváčovou je svěží i dnes, což se nedá říct o všech Podskalského počinech. Například hned další dva filmy – Spadla s měsíce (1961) a Einstein kontra Babinský (1963) jsou dnes již zapomenuté. Mezitím ale dosáhl úspěchu se svým hudebním filmem Ztracená revue (1961), který byl natočen pro televizi a v roce 1963 získal Stříbrnou růži na festivalu v Montreux. Z hudebního televizního žánru byl úspěšný také cyklus Babiččina krabička (1963).

Dalším úspěšným filmem byla veselohra Bílá paní (1965); poměrně odvážná společenská kritika oživená pohádkovým motivem a účastí předních herců byla zárukou skutečné filmové kvality. V další, dnes již zapomenuté komedii Ženu ani květinou neuhodíš (1966) se kromě Vlastimila Brodského objevila také jeho manželka Jana Brejchová; s touto partnerskou hereckou dvojicí spolupracoval Podskalský i v dalších letech. Pro televizi oživil Podskalský jako scénárista a režisér postavu svůdníka Alfonse Karáska v podání Miloše Kopeckého, k níž se pak vrátil i v dalších desetiletích (Sedm žen Alfonse Karáska, 1967; Alfons Karásek v lázních, 1971; To byla svatba, strýčku!, 1976; Poslední leč Alfonse Karáska, 1987). Hudební složka byla podstatná také u dalších Podskalského televizních prací (seriál Fantóm operety, 1970; později například Kabaret U dobré pohody, 1975).

Na konci 60. let vytvořil Zdeněk Podskalský jeden z pokladů naší národní kinematografie, komedii Světáci (1969). Notoricky známý příběh tří venkovských fasádníků je hereckým koncertem pro šest velkých herců (kromě pravidelně obsazovaného Brodského zde také hrála Podskalského životní partnerka Jiřina Jirásková). Crazy komedie Ďábelské líbánky (1970) vznikla podle scénáře Jany Brejchové a Vlastimila Brodského (oba zde také hráli a spolu s nimi opět Jiřina Jirásková). Další roky byly pro Podskalského chudší, souvisí to mimo jiné s jeho odchodem z Komunistické strany po roce 1968, nesměly se vysílat ani některé jeho filmy. Točil v televizi, až po pár letech se vrátil k filmování a jeho návrat na filmová plátna byl impozantní – muzikál Noc na Karlštejně (1973), opět s účastí V. Brodského a J. Brejchové a výbornou hudbou Karla Svobody patří dnes již k legendám. Jeho další film, komedie Drahé tety a já (1974), měl opět výraznou hudební složku a jednu z posledních rolí zde ztvárnila prvorepubliková hvězda Nataša Gollová. Poté Zdeněk Podskalský točil znovu pro televizi, převážně hudební pořady, byl také autorem několika televizních silvestrů, k filmové kameře se vrátil v roce 1978, kdy se spojil s úspěšným tandemem Smoljak-Svěrák. Výsledkem byla úspěšná komedie Kulový blesk (1978), další film vzešlý z této spolupráce, velkolepě koncipovaný Trhák (1980) již tak úspěšný nebyl.

V 80. letech vytvořil Zdeněk Podskalský pro televizi komediální trilogii o ohnivých ženách v hlavních rolích s Janou Hlaváčovou a Dagmar Veškrnovou (Ohnivé ženy, 1983; Ohnivé ženy se vracejí, 1986; Ohnivé ženy mezi námi, 1987), natočil také průměrný seriál Doktor z vejminku (1982), další televizní počiny z té doby jsou dnes již zapomenuté (Revue na zakázku, 1982). V roce 1986 filmoval naposledy na Barrandově, kdy po náhle zemřelém Oldřichu Lipském převzal režii Velké filmové loupeže (1986); rozdílný přístup dvou režisérů se na filmu projevil a Podskalského sklony k bombastičnosti této nepříliš zdařilé komedii neprospěly. Poslední Podskalského prací byla režie televizní komedie Dokonalý muž, dokonalá žena (1988), k níž byl opět i autorem scénáře.

Od počátku 60. let se Podskalský objevoval v menších rolích i před filmovou kamerou, například v Postřižinách (1980) hrál faráře, ve Velké filmové loupeži (1986) jej můžeme zaznamenat v nevelké role uklízečky. I když jeho doménou byla televize a film, prosadil se také jako divadelní režisér, v roce 1969 mj. napsal hru Návštěva staré dámy pro Miloše Kopeckého a Ivu Janžurovou. Zdeněk Podskalský má jako režisér a scénárista na svém kontě desítky filmů, televizních her a hudebních pořadů různých kvalit. Odborná kritika mu často vyčítala, že pokleslý žánr, kterému se věnoval, je v kontrastu s jeho vzdělánou a intelektuální osobností, jako tvůrce filmového a televizního humoru má však Zdeněk Podskalský nepopiratelné zásluhy a minimálně filmy Bílá paní, Světáci a Noc na Karlštejně patří do zlatého fondu naší filmové historie.

Podskalský žil od poloviny 60. let v partnerském vztahu s herečkou Jiřinou Jiráskovou (*1931). Syn Zdeněk Podskalský mladší (*1968) je absolventem FAMU a pracuje též jako režisér.