Oldřich Albín Nový (7. srpna 1899 Žižkov – 15. března 1983 Praha) byl český herec, režisér, scenárista, dramaturg, zpěvák, divadelní ředitel a pedagog.

Dětství

Narodil se na pražském předměstí Žižkově jako syn cvičitele hasičského sboru Antonína Nového (1860–1933) a Cecilie rozené Valentové (1869–1909). Po smrti matky se otec v roce 1910 znovu oženil s Marií, rozenou Zahrádkovou.

Ke hraní jej přivedl otec, který jako pražský vrchní hasič zajišťoval požární hlídku ve všech tehdejších kinech, a strýc Miloš Nový, jenž jej brával s sebou do Národního divadla, kde hrál. Na otcovo přání se vyučil sazečem, aby měl jisté živobytí, přestože jeho zájem směřoval k divadlu. Již v této době hrál ochotnické divadlo.

V Ostravě a Brně

Od roku 1918 dostal Oldřich Nový angažmá v divadle v Ostravě, o rok později odešel do Brna, kde působil nejdříve jako herec, později i režisér (od 1923) a šéf operety (od sezony 1925/1926) tamního Národního (Zemského) divadla. Jeho přínosem tomuto žánru bylo hlavně zinteligentnění děje, odstranění pozlátka a přiblížení divákovi, ale zároveň zvýšení jeho umělecké hodnoty.

Návrat do Prahy

Po patnácti letech odsud pro neshody ve vedení a dramaturgování odešel do Prahy, kde se stal ředitelem Nového divadla. Zde mohl konečně vyzkoušet žánr, který v Brně neprosadil: hudební komedii. Na rozdíl od operety, kde jsou nejdůležitější písně a jednotlivé komické výstupy působí spíše jako předehra k árii na aplaus, v hudební komedii (tak, jak ji Nový pojímal) byla píseň spíše pokračováním mluveného dialogu, který přejde do zpěvu jen proto, že slovo nezpívané již k vyjádření citů nestačí.

Zahájil v roce 1934 komedií "Štěstí do domu", která dosáhla 55 repríz místo plánovaných deseti. Pokračoval řadou dalších titulů, dosahujících okolo sta repríz a kritikou kladně hodnocených. Po filmových úspěších se Novému podařilo naplnit divadlo tak, že s jedním titulem vydržel celou sezónu. Eduard Bass nazval v roce 1936 představení Další, prosím "opereta pro kulturní lidi".

Za okupace se Oldřich Nový nejvíc prosadil ve filmu. Poprvé sice získal filmovou roli již v roce 1922 v němém filmu Přemysla Pražského Neznámá kráska, ale od té doby se objevil jen v malých roličkách. Až roku 1939 přišel Mac Frič a jeho Kristián. To byl Nového nejúspěšnější film. Následovalo mnoho hudebních komedií.

Rodinný život

Dne 11. června 1936 se oženil s uměleckou fotografkou Alicí Wienerovou (1902–1967), dcerou zámožného ředitele pražské banky. Společně vychovali adoptivní dceru Janu (1937–2006), později provdanou Včelákovou. Po nástupu nacismu hrozila Alici deportace do koncentračního tábora kvůli jejímu židovskému původu. Nový ji bránil tím, že se s manželkou odmítal rozvést. Oba manželé i divadlo trpěli antisemitskými útoky v tisku i na veřejnosti.

Nový byl deportován přes Hagibor do Osterode v Sasku a jeho manželka měla jít do Terezína. O dceru Janu se v té době starali manželé Lelkovi, majitelé továrny na skelný papír v Lázních Bělohrad. Žena Alice věznění přežila, takové štěstí neměla polovina její rodiny včetně otce. Se ztrátou bližních se nikdy nevyrovnala a vypukla u ní schizofrenie.

Po 2. světové válce

Po osvobození se Nový znovu vrátil do svého divadla, jež prosperovalo až do února 1948. Po zániku úspěšného souboru až do poloviny 70. let spolupracoval s Hudebním divadlem v Karlíně.

Největší poválečný filmový úspěch přišel s rolí René Skalského v parodii na romantický žánr Pytlákova schovanka. Úspěch se však dostavil až později – dobové publikum parodii zčásti nepochopilo a komunistická kritika film odvrhla s tím, že „bolo škoda filmovacieho materiálu“. Režisér Hynek Bočan v roce 1967 popsal pochopení a nepochopení filmu jako rozdíl v chápání mladé a staré generace.

Pytlákovu schovanku zhlédlo do roku 1988 více než 4 milióny diváků v 21 435 představeních. Do kin (i když okrajových) byla Pytlákova schovanka nasazována ještě v roce 1954 a v televizi se objevila v roce 1964.

Pro předválečný herecký typ Oldřicha Nového se po válce hledalo obtížně uplatnění, i když se pro něj vyvinula situace lépe, než pro řadu hereckých kolegů. Po roce 1948 se přizpůsobil požadavkům socialistického realismu. Hrál sice i nadále hlavní role, nejedná se však o významná díla v jeho filmografii. Později z tohoto stereotypu vybočil například filmem Fantom Morrisvillu a komedií Zdeňka Podskalského Světáci.

Většinu energie zaměřil na divadlo, hostoval po celé republice, režíroval několik úspěšných her i hrál mnoho úspěšných hlavních rolí. Mimo jiné v karlínském Hudebním divadle režíroval velmi oblíbenou operetu Mamzelle Nitouche, ve které zpíval Célestina po boku Stanislavy Součkové. V roce 1957 byl jmenován zasloužilým umělcem, v letech 1954–1959 byl uměleckým ředitelem Hudebního divadla v Karlíně. Často hrával i zpíval také na nuselské hudební scéně. V letech 1959–1964 stál v čele nově založeného oddělení hudební komedie na Pražské konzervatoři. Roku 1969 ho režisér Evald Schorm obsadil do role pana Hanzla ve hře Pavla Landovského Hodinový hoteliér v Činoherním klubu.

Několik příležitostí mu přinesla televize. Zahrál si v bakalářské povídce a především v osmidílném seriálu Fan Vavřincové a Jaroslava Dudka Taková normální rodinka (1971–1972), kde ztvárnil neodolatelně komisního, ale lidsky půvabného účetního Jana Koníčka.

Posledních deset let života téměř nevycházel ze svého bytu, protože nechtěl být viděn starý a nemocný. Po úmrtí ženy (1967), herec výrazně chřadl, ke konci života trpěl psychickými problémy.

Jeho životním krédem bylo: „Smích je kořením života a dokud se člověk dovede smát, je živ. Až se začnou všichni lidé na sebe usmívat a přestanou si kopat jámy, pak bude na světě blaze.“

Pohřben byl na Olšanských hřbitovech (II. obecní hřbitov, 27. oddělení, 8 UH), kde byly později uloženy ostatky dcery Jany.

Památky

V předvečer 42. výročí jeho skonu (14. března 2025) byla na domě, kde strávil poslední léta svého života (dům číslo 41/21 v pražské Maislově ulici), odhalena pamětní deska.