Caroline Peters se narodila v Mainz jako dcera slavistky a psychiatra a vyrůstala v Kolíně nad Rýnem. Rodiče ji a její sourozence vychovávali svobodomyslně a od počátku jim umožňovali otevřený přístup ke kultuře. Herečka velmi brzy začala předvádět zprostředkované obsahy společně se svou sestrou. Rodiče její vývoj podporovali doprovodnou literaturou a prvním předplatným do divadla, které dostala ke třináctým narozeninám. Krátce nato začala hrát ve školním divadle.

Díky prvním zkušenostem na jevišti si Caroline Peters uvědomila, jak výrazně může zaujmout místo v příbězích a vdechovat život postavám. Rozhodla se proto studovat na Vysoké škole hudby a divadla Sárska v Saarbrückenu. Intelektuální prostředí její rodiny a vliv jejího hereckého pedagoga Detlefa Jacobsena zásadně ovlivnily její umělecký vývoj. Její mentor ji od počátku povzbuzoval, aby se vnímala jako spolutvůrkyně tvůrčího procesu. Výchovné nároky, které jí byly vštěpeny, tak hluboce zakořenily, že ke svým rolím přistupuje s vlastním reflektivním nasazením a oživuje postavy v literárním i současném kontextu.

Režisérka Andrea Breth velmi brzy rozpoznala inteligentní a výrazné herectví Caroline Peters a angažovala ji do berlínské Schaubühne. Teprve ve spolupráci s Reném Polleschem však našla odpovídající výraz pro své umělecké nároky. Následovala ho do Schauspielhaus v Hamburku, kde objevila možnosti herečky svobodně se pohybovat mezi klasickým repertoárovým divadlem a performativním přístupem Giessenské školy. Ve spolupráci s tímto režisérem vzniklo diskurzivní divadlo, které Caroline Peters svými výraznými výkony spoluutvářela. Hry jako Cappuccetto Rosso, Prater-Trilogie a www-slums 1–7 byly opakovaně oceněny, mimo jiné pozváním na berlínský Theatertreffen a Mülheimskou cenu pro dramatiky, kterou René Pollesch sdílel s herci.

Herečka dále vybrousila svůj bezprostřední a přesný herecký projev, kterým se s lehkostí pohybuje mezi komedií a tragédií. Vytváří strhující postavy, které podstatně formují dynamiku příběhu. Přitom vytváří zvláštní lehkost, kterou umně prokládá melancholií a emocionálními výbuchy. Vždy se snaží nalézt věrohodnost svých výkonů právě v ambivalenci těchto napětí. Právě v protikladech dává svým postavám pravdivost, která umožňuje její přímý a jedinečný styl. Caroline Peters ve své práci hledá rozvolnění zavedených a formálních hranic. Až do současnosti proto opakovaně spolupracuje s režiséry, kteří překračují konvenční meze a formují tak současný film a divadlo.