Louis Germain David de Funès de Galarza byl francouzský herec a komik španělského původu. Od mládí působil v divadle a po roce 1945 odehrál desítky epizodních rolí ve filmu. Jako komik se až ve svých padesáti letech stal filmovou hvězdou v celoevropském měřítku. Proslavily jej filmy o četníkovi ze Saint-Tropez, spolupracoval také s dalšími významnými herci (Bourvil, Jean Marais, Jean Gabin, Annie Girardotová). Dlouhodobě patřil ke komerčně nejúspěšnějším francouzským hercům; každý jeho film měl v kinech návštěvnost v řádech miliónů diváků. V roce 1973 obdržel Řád čestné legie, v roce 1980 získal čestného Césara za celoživotní přínos francouzské kinematografii.

Život

Narodil se jako nejmladší ze tří dětí nedaleko Paříže rodičům, kteří přišli do Francie v roce 1904 ze španělské Sevilly. Jeho otec Carlos Luis de Funès de Galarza (1871–1934) byl původně právník a pocházel z baskické šlechtické rodiny. Ve Francii obchodoval s klenoty. Na počátku 30. let se přestěhoval do Venezuely a nakonec zemřel na tuberkulózu v Málaze. Matka Leonor Soto y Réguéra (1878–1957) se narodila v městečku Ortigueira v Galicii. Louis měl sestru Marii (1909–1993), která se provdala za režiséra Françoise Gira. Bratr Charles (1908–1940) byl mobilizován do francouzské armády po vypuknutí druhé světové války a v květnu 1940 padl v boji během bitvy o Francii.

V dětství se věnoval kreslení a hře na klavír. Kromě francouzštiny dobře ovládal i španělštinu a angličtinu. Než se stal hercem, Louis neúspěšně vystřídal řadu zaměstnání: byl kožešník, dekoratér, aranžér, účetní, prodavač. V roce 1932 se zapsal na Technickou školu fotografie a filmu, ale nedokončil ji. Koncem třicátých let začal pracovat jako pianista v pařížské čtvrti Pigalle, kde často hrál na piano jazz, a časem si získal velmi dobrou pověst. Při hře na klavír bavil hosty svými komickými grimasami. V roce 1942 se zapsal na Simonovy herecké kurzy a ve třiceti letech dostal první divadelní roli, kterou mu zprostředkoval jeho spolužák Daniel Gélin. V roce 1946 se spolu objevili ve filmu La tentation de Barbizon, kterým započala Funèsova filmová kariéra. Více než deset let hrál nepatrné role v řadě filmů a současně byl klavíristou a hercem malých divadelních souborů.

De Funès měl problémy se srdcem a s každou svojí rolí, ve kterých představoval různé cholerické postavy, riskoval srdeční infarkt. Postupně prodělal dva srdeční infarkty, které zhoršily jeho kondici a zvýšily riziko úmrtí. Nakonec se mu stal osudným třetí infarkt, jejž prodělal několik měsíců po skončení natáčení filmu Četník a četnice a na který nakonec dne 27. ledna 1983 také zemřel ve věku 68 let.

Soukromý život

V roce 1936 se oženil s Germaine Carroyer (1915–2011), s níž měl syna Daniela (* 1937). V roce 1942 se rozvedli. O rok později se oženil s Jeanne Barthelémy de Maupassant (1914–2015), praneteří Guy de Maupassanta, s níž měl dva syny: Patricka (* 1944) a Oliviera (* 1949). S Jeanne se seznámil v hudební škole, kde studoval hru na klavír. Patrick je lékařem, Olivier se několik let věnoval herectví a hrál v několika filmech společně s otcem. Později pracoval jako pilot letadel Concorde pro Air France. Louis de Funès miloval svoji rodinu, zahradu a film. Od roku 1967 žil na zámku Clermont na Loiře u Nantes, který zdědila jeho manželka po své tetě. Rád trávil čas ve skleníku, kde se věnoval růžím.

Louis de Funès byl tradiční katolík a dlouhodobě podporoval arcibiskupa Lefebvra a Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX). V závěti odkázal FSSPX třetinu svého majetku.

Kariéra v divadle a ve filmu

Ve výraznějších rolích se Funès začal objevovat od roku 1956. Po filmu Napříč Paříží, kde hrál s Gabinem a Bourvilem, dostal poprvé hlavní roli ve filmu Smolař. Za svůj výkon byl v roce 1957 oceněn Velkou cenou smíchu. V divadle zaznamenal velký úspěch ve hře Clauda Magniera Oskar, kde se plně projevil jeho komický talent, schopnost improvizace a fyzická zdatnost. Po turné v severní Africe a oblastních divadlech ve Francii byla hra uvedena roku 1961 v Paříži a Funès hrál i ve filmové adaptaci z roku 1967. Na divadelních prknech se k ní vrátil ještě v roce 1971 a na pozvání manželky prezidenta Pompidoua hru uvedl i v Elysejském paláci.

Sám Funès uváděl jako svůj první velký úspěch film Pouic-Pouic (1963), skutečný triumf přišel v roce 1964 s prvním filmem o četníkovi ze Saint-Tropez, do nějž jej proti vůli producentů angažoval režisér Jean Girault. Ve spolupráci s Bourvilem dosáhl pak největšího úspěchu s filmem Velký flám (1966), který si se 17 milióny diváků dlouhodobě držel první pozici v návštěvnosti francouzských kin. Naopak problematickou se ukázala spolupráce s jinými významnými herci, kteří se těžko smiřovali s rostoucí popularitou komika z okrajových bulvárních divadel a jeho stylem herectví. Týkalo se to například natáčení série o Fantomasovi s Jeanem Maraisem nebo filmu Tetovaný (1968) s Jeanem Gabinem.

Kromě četnické série a trilogie o Fantomasovi točil úspěšné adaptace divadelních her (Oskar, 1967). Na přelomu 60. a 70. let dvacátého století se zařadil mezi komerčně nejúspěšnější francouzské herce, každý jeho film viděly ve francouzských kinech milióny diváků. Oblíbený byl v celé západní Evropě, ale také ve východním bloku včetně Sovětského svazu nebo bývalého Československa, kde k jeho popularitě přispěl dabing Františka Filipovského. Zatímco filmy o četníkovi ze Saint-Tropez měly kvalitativně sestupnou tendenci a i další Funèsovy filmy se jen zřídka setkaly s kladným ohlasem kritiků, v USA se prosadil s mezinárodně srozumitelnou satirou Dobrodružství rabína Jákoba (1973).

Celkem v jedenácti filmech byla jeho partnerkou Claude Gensacová.

Aktivity ve filmu i v divadle musel omezit po prodělání dvou infarktů počátkem 70. let; ze zdravotních důvodů také ukončil své angažmá v divadle (1973). S Annie Girardotovou později natočil film Jeden hot a druhý čehý (1978), divácký ohlas měly i další adaptace osvědčených divadelních předloh (Lakomec, 1980). Jeho posledním filmem byla závěrečná část četnické série Četník a četnice (1982).

Jeho herecký styl se opíral o živelnou komiku a neuvěřitelné mimické schopnosti, jež zdědil hlavně po matce, které mu vynesly přezdívku Muž tisíce tváří, nebo Muž s tváří z gumy.

Kromě divadla a filmu Funès účinkoval i v rozhlase, kde si popularitu získala především jeho interpretace La Fontainových bajek.