Iva Janžurová se narodila 19. května 1941 v rodině učitelů. Měla jít ve šlépějích svých rodičů a tak vystudovala pedagogické gymnázium v Českých Budějovicích. Zájem o divadlo ji ale po maturitě dovedl do Prahy. Byla přijata na Divadelní fakultu múzických umění, kterou absolvovala v roce 1963 u profesorky Vlasty Fabiánové. V letech 1963 a 1964 působila jednu sezonu v libereckém Divade F. X. Šaldy a poté získala angažmá v Divadle na Vinohradech, kde zůstala plných 23 let. Jak se v rozhovorech svěřila, její rodina ji od herecké dráhy odrazovala a starší bratr jí dokonce bez obalu řekl, že nemůže jít k divadlu, protože není dost hezká. Skvělá herecká budoucnost jeho sestry mu měla dokázat, že je nejen mimořádně nadaná, ale i krásná.

Před filmovou kameru vstoupila Iva Janžurová poprvé roce 1961, kdy jí režisér Zdeněk Podskalský nabídl roličku ve své komedii „Spadla z měsíce“. Pro začínající herečku toto prvotní seznámení s filmovou technikou znamenalo nejedno úskalí. Jak sama řekla, „bylo otřesné – zdálo se mi, že mé životní zacílení je omyl, že to vůbec není ta radost…“ Následovala řada malých epizodních rolí současných dívek jako Vlasta z komedie „Hledá se táta“, studentka z „Jarního povětří“ „Dáša z „Handlířů“, Marcela z „Okurkového hrdiny“ nebo služebná v přepisu Čapkových povídek „Čintamani a podvodník“.

Již v té době zpod těchto malých hereckých etud prosvítá hereččin dramatický talent, schopnost zachytit prchavý okamžik lidského citu, vášně i skepse. Spolu s počátečními výkony v televizi to byla pěkná řádka rolí a v každé z nich už zřetelně vyvěrá její celoživotní deviza – radostné pátrání v tvořivé komediální fantazii. Iva Janžurová dovede být stále jiná – a přece pokaždé přesná, přesvědčivá a dokonale souznějící s představovanou postavou. První velký úspěch Ivě Janžurové přinesl na začátku roku 1965 vstup na vinohradskou scénu v roli Jany z Arcu. Kritika nešetřila chválou a psala, citujeme: „jen stěží si můžeme představit lepší interpretku této role než Ivu Janžurovou, jejíž mladá a strmá kariéra se právě začíná…“

Popularita přišla s rolí servírky v televizním seriálu Jaroslava Dietla „Eliška a její rod“. Vedle hlavní představitelky Olgy Scheinpflugové tu byla režisérem Františkem Filipem objevena svébytná neotřelá nová tvář veseloherní obrazovky. První skutečně velkou příležitost dostala od režiséra Karla Kachyni ve filmu „Kočár do Vídně“, který byl mistrovskou hereckou zkouškou pro 2 herce: Jaromíra Hanzlíka a Ivu Janžurovou. Stěžejními filmy počátku její kariéry, ve kterých ztvárnila náročné role, byla vážná postava v detektivce Juraje Herze „Znamení raka“ a spíše tragikomický portrét služky v syrovém historickém snímku Hynka Bočana „Čest a sláva“. Na přelomu 60. a 70. let si také zahrála v poslední komedii Martina Friče „Nejlepší ženská mého života“ či v detektivce „Šest černých dívek aneb Proč zmizel zajíc“ pod vedením Ladislava Rychmana. Z televizní tvorby té doby vzpomínají pamětníci na její Kláskovou v televizní adaptaci Jiráskovy „Lucerny“, či na její noblesní Bětuši v dalším televizním seriálu „Sňatky z rozumu“, ale především na mírně potrhlou Šárku v muzikálově laděném seriálu „Píseň pro Rudolfa III.“, který už psal Jaroslav Dietl Ivě na tělo. Po boku spoluherců a režiséra Mirka Vašty se tu cítila dokonale ve své kůži. I přes velikou oblibu byl tento seriál zastaven s příchodem vojsk v roce 1968, protože si dovolil provokativně komentovat aktuální politickou situaci. Většina tvůrců byla po léta trestána buď úplným nebo částečným omezením v uměleckém vystupování.

Ještě než nastoupila normalizace se svými zákazy naplno, stačila s Jurajem Herzem natočit svou skutečně velkou příležitost – postavu Štěpy ve filmu „Petrolejové lampy“. Za mistrné ztvárnění jedné z nejtragičtějších postav v české próze sklidila obrovský obdiv stejně jako za herecký koncert ve dvojroli Viktorie a Kláry dalšího Herzova filmu ze zlatého fondu české kinematografie „Morgiana“ v roce 1971. Již těmito rolemi si Iva Janžurová získala odbornou kritiku i srdce diváků. V její filmografii se od počátku prostřídávají dramata s komediemi, smích a slzy.

V povědomí českého diváka je Iva Janžurová především milovanou a obdivovanou komediální herečkou. V průběhu let, kdy střídala divadlo s filmovým a televizním studiem a rozhlasovým mikrofonem, zaznamenala její filmografie bezpočet rolí komediálních. Jak sama říká, „byla jsem odmala okouzlená Chaplinem a možná mám od přírody dar potřebné obrazotvornosti a zálibu v podnětech, které činí lidská snažení směšnými…“ … A k tomu Jiří Krejčík před mnohými lety dodal, že má třicetkrát víc mimických svalů v obličeji než normální člověk – devízu, která ji ke komickým úlohám předurčila – a tak se zákonitě objevila na filmovém plátně v jeho brilantní situační komedii „Penzion pro svobodné pány“ a na tuto roli navázala dalším výkonem jako prodavačka Hanička opět v Krejčíkově filmu „Svatba jako řemen“. Na 3 zedníky si se svými 2 přítelkyněmi – v podání Jiřiny Jiráskové a Jiřiny Bohdalové – políčila ve veleúspěšné Podskalského komedii „Světáci“. Z komediálních postav, které Iva Janžurová vytvořila v sedmdesátých letech, vyniká i její nevěsta ve „Slaměném klobouku“ a převleková postava šéfky gangu ve filmu „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ – obé v režii Oldřicha Lipského a dále excelovala ve filmech „Pane, vy jste vdova“ režiséra Václava Vorlíčka, za který získala v roce 1971 ocenění Nejlepší herečky festivalu v Terstu. Řada úspěšných komedií sedmdesátých let ale zdaleka nekončila. Doba sice tuhla, normalizace byla v plném proudu, ale české komedie byly žádané a bez populárních komiků se neobešly – tudíž Ivu Janžurovou a její partnery Kopeckého, Sováka, Brodského nebo Menšíka a Jiřího Hrzána, se kterými vytvořila skvěle komediálně ladící dvojice, tu a tam nechali pracovat. Obecenstvo se v kinech smálo záletné paní Týfové z veleúspěšné komedie „Marečku, podejte mi pero“, který je dodnes hitem, ale také se objevila v další Vorlíčkově komediální science-fiction „Což takhle dát si špenát“ nebo jako Hermínka v Podskalského filmu „Drahé tety a já“.

S určitým odstupem následovaly lidové komedie „Hodíme se k sobě, miláčku“, „Zítra to roztočíme, drahoušku“, „Já to tedy beru, šéfe“ nebo „Co je doma, to se počítá“ režiséra Petra Schulhoffa, které se přes předpokládanou dočasnou životnost reprízují v televizích dodnes.

80. a 90. léta znamenala pro Ivu Janžurovou převahu televizní práce nad filmy určenými pro kina. Televize jí například nabídla roli zpočátku nepříjemné sestry Huňkové v seriálu „Nemocnice na kraji města“, kterou v důsledné spolupráci s Jaroslavem Dietlem a režisérem Dudkem přetvořila na sice svéráznou, ale sympatickou ženu. Úspěch jí také přinesla 13dílná „Arabela“, nebo role Hovorové v seriálu Jiřího Hubače „Dobrá voda“. Dětské publikum potěšila ve 2 seriálových projektech – „Létající Čestmír“ a „Bambinot“. Z celé řady televizních pohádek patří k nejpopulárnějším ta „O princezně, která ráčkovala“, z filmů pro děti “Páni kluci“.

Z filmografie nemůžeme opomenout například tragikomedii slovenského režiséra Dušana Hanáka „Ja milujem, ty miluješ“, který v roce 1989, po několikaletém pobytu v trezoru, získal v Berlíně Zlatého medvěda. 90. léta znamenají pro Ivu Janžurovou jakýsi mírný filmový comeback. Objevuje ve 3 filmech: Tycových „Žiletkách“, v povídkovém filmu Romana Vávry „Co chytneš v žitě“ – za skvělý herecký výkon v tomto filmu získala Českého lva za rok 1998. A třetím filmem byla hlavní role ve filmu režisérky Alice Nellis „Ene bene“, v němž si zahrála se svou dcerou Theodorou. I za tento film byla oceněna, tentokrát na mezinárodním festivalu v Soči cenou za Nejlepší ženský herecký výkon. S oběma dcerami Iva Janžurová hrála v dalším filmu Alice Nellis „Výlet“, který pro ni znamenal velký úspěch a druhého Českého lva.

Že talent Ivy Janžurové není jednooborový a že její živelné komediální nadání má svůj rub ve schopnosti hluboce procítit velký dramatický osud prokazovala v Divadle Na Vinohradech, kde po „Johance z Arcu“ následovaly velké dramatické i komediální postavy např. Josefína ve stejnojmenné Vančurově hře, Slávka v „Měsíci nad řekou“, Nina v „Maškarádě“. Divadelní publikum, které mělo štěstí, ji vidělo třeba jako Medeu, Josii v „Měsíci pro smolaře“, Reginu v „Lištičkách“, Magii v „Přišel na večeři“ nebo jako paní von Steinovou v Hacksově monodramatu „Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi“. Později vytvořila řadu nepřehlédnutelných výkonů na prknech Národního divadla, z dlouhého výčtu jmenujme alespoň Malvu v Topolově hře „Sbohem, Sokrate“, Šestákovou v „Paličově dceři“, Dorinu v „Tartuffovi“, Stařenku v Joneskových „Židlích“, královnu Alžbětu v Schillerově „Stuartovně“, chůvu v „Romeovi a Julii“, Šošanu v „Mikve“…a rozhodně nelze pominout roli Winnie v Becketově hře „Šťastné dny“, za kterou obdržela Cenu Alfréda Radoka a Thálii.

Se svým životním partnerem hercem a režisérem Stanislavem Remundou (a teď i s oběma dcerami, Sabinou a Theodorou) provozuje desítky let zájezdové divadlo. Dokonce i hry si píší sami. Začalo to prý v době, kdy nemohla točit nebo v divadle nedostávala role, které by hrála ráda. Zpočátku nastudovali dvě hry pro malé obsazení – „Básník a kočka“ a „Sny o Gelertově hoře“, ale potom se už osmělili autorsky a nad vlastními texty si dopřáli ten zbývající zážitek divadelní tvorby. V Praze a po venkovských štacích s nimi měli a stále mají velký úspěch – prodané sály a vřelý ohlas.