Francouzská filmová režisérka, scénáristka a herečka.

Debutovala dokumentárními filmy a krátkým filmem Vilaine Fille, mauvais garçon, který získal cenu na filmovém festivalu Berlinale v roce 2012. O dva roky později její první celovečerní film La Bataille de Solférino (Bitva u Solferina), uvedený na filmovém festivalu v Cannes v roce 2014, zaznamenal velký úspěch u kritiků, etabloval ji ve francouzském audiovizuálním prostředí a přinesl její nominaci na Césara za nejlepší první film. Pokračovala komedií Victoria, která jí opět vynesla další dvě nominace na Césara, jakož i film Sibyla v roce 2019.

O čtyři roky později dosáhla celosvětového úspěchu se svým filmem Anatomie pádu, který získal Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes v roce 2023, čímž se stala jen třetí ženou v historii festivalu, která toto ocenění získala. Její film získal také šest Caesarů, dva Zlaté glóby, cenu Lumière, tři Evropské filmové ceny a pět nominací na Oscara.

Dětství a vzdělání

Narodila se ve městě Fécamp, v provincii Seine-Maritime a vyrůstala v Paříži. Její otec nebyl často přítomen, matka pracovala a vychovávala tři děti, z nichž ostatní dvě nebyly její vlastní.

Je absolventkou vysoké školy Beaux-Arts v Paříži, kde absolvovala zkoušky na malířku. Po dvou letech studia se začala věnovat videu a střihu. K filmu se dostala až později, když se považovala za příliš starou na to, aby se přidala do La Fémis.

Vlivy

Tvrdí, že ji ovlivnily John Cassavetes a jeho film Opening Night, ale i James L. Brooks dramatem Tendres Passions, které získalo pět Oscarů včetně Oscara za nejlepší film se Shirley MacLaine a Jackem Nicholsonem.

Téměř patnáct let po svém debutu na slavnostním předávání Zlaté palmy v roce 2023 prohlásila, že tehdy bylo "ještě stále možné dělat chyby a začít znovu".

Kariéra

2007 – 2012: první kroky ve tvorbě dokumentárních filmů

Po studiích režírovala sérii dokumentárních filmů včetně:

• Sur place (2007)
• Des ombres dans la maison (Stíny v domě, 2010)
• La Bataille de Solférino (Bitva o Solferino, 2013)

2012 – 2016: uznání ze strany kritiků i veřejnosti

Na Berlínském mezinárodní filmovém festivalu v roce 2012 vyhrála Evropskou filmovou cenu akademie EFA za nejlepší evropský film, krátkometrážním filmem Vilaine Fille, mauvais garçon, který vypráví příběh malíře na mizině a herečky, kteří se setkávají a spolupracují do té doby, kdy jsou konfrontováni se změnou. Tento krátký film získal téhož roku i hlavní cenu na Filmovém festivalu v Angers a na Filmovém festivalu Entrevues Belfort.

Její první celovečerní film La Bataille de Solférino získal uznání kritiky, ale komerční úspěch ne. Příběh se odehrává 6. května 2012, v den druhého kola francouzských prezidentských voleb. Hlavní hrdinka, novinářka, kterou hraje Laëtitia Dosch, pracuje pro 24hodinový zpravodajský kanál I-Télé a informuje o situaci na ulici Solférino, před sídlem Socialistické strany, která volby přímočaře vyhrála. Film byl natočen převážně na místě a "ukazuje, jak represivní a dokonce násilné může být takové shromáždění, zvláště když se jednotlivec ztrácí v davové psychóze uprostřed osobních konfliktů". Tržby v kinech byly skromné, film si prohlédlo jen 30 951 diváků.

Trietová patří ke generaci mladých francouzských filmových tvůrců, na kterou upozornil filmový kritik Stéphane Delorme v časopisu Cahiers du Cinéma v dubnu 2013. Rezisérka byla představena široké veřejnosti na Filmovém festivalu v Cannes 2013.

Viktorie je jejím prvním úspěchem u diváků, v průběhu roku 2016 ji vidělo 700 000 diváků. Hlavní postavou je mladá právnička, která musí hájit přítele podezřelého z dobodání své přítelkyně k smrti a pak si v důsledku propracovanosti najímá bývalého drogového dealera z ulice jako au-pair, aby se staral o její dvě malé dcery. Přitom zjišťuje, že její bývalý manžel zveřejnil na internetu příběh inspirovaný jejich minulostí, ve kterém ji obviňuje z různých věcí. Film byl v roce 2017 pětkrát nominován na Césara, včetně Césara za nejlepší film.

2019 – 2023: růst v očích kritiky

Na Filmovém festivalu v Cannes 2019 byl její film Sibyl nominován na ocenění. Scénář filmu napsala Trietová spolu se svým partnerem Arthurem Hararim. Německá herečka Sandra Hüller hraje roli Mikaely "Mika" Sandersové, filmové režisérky.

Film vypráví příběh psychoterapeutky, která se vrací ke své první vášni, psaní, s až příliš lákavým zdrojem inspirace, kterou je její nová pacientka, problémová herečka.

Film byl "zjevením na filmovém festivalu v Cannes" a byl pochválen za to, že "konečně ukazuje ženy v celé jejich složitosti" prostřednictvím "portrétu složité a mnohorozměrné ženy", která si je "jistá sama sebou a zároveň si není jistá vůbec".

Potvrzuje to jedno z charakteristických témat režisérky: "Hrdinky Justine Trietové jakoby vždy nosily svět na dosah ruky".

Je to první film Justine Triet natočený v přírodní krajině, na sopečném italském ostrově Stromboli. Je poklonou filmu Stromboli Roberta Rosselliniho z roku 1950, který se považuje za klasiku italského nerealismu.

2023: mezinárodní úspěch s Anatomií pádu

Justine Triet se v roce 2023 stala třetí ženou a druhou ve Francií v historii Filmového festivalu v Cannes, která získala Zlatou palmu, po Novozélanďance Jane Campionové a Julii Ducournauové.

Anatomie pádu je „chirurgickou pitvou párového vztahu“. Vypráví příběh soudního procesu se spisovatelkou obviněnou ze zabití manžela, který vypadl z podkrovního okna chaty ve francouzských alpách v Savojsku.

Scénář napsala opět spolu s Arthurem Hararim, v hlavní roli obviněné se představila německá herečka Sandra Hüller, Swann Arlaud, Antoine Reinartz a Samuel Theis.

Jelikož pravidla festivalu brání porotě udělit více než jednu cenu téže produkci, Sandra Hüller nezískala cenu za nejlepší ženský herecký výkon.

Justine Triet při přebírání ceny věnovala Zlatou palmu "mladým režisérům" a vyzvala je, aby "si našli prostor v tomto světě".

V lednu 2024 získal Triet za film Anatomie pádu na udělování Zlatých glóbusů ve Spojených státech cenu za nejlepší scénář a nejlepší drama. Její film byl zároveň největším francouzským úspěchem roku 2023, jakož i desátým celovečerním filmem v historii francouzské kinematografie, který se ucházel o nejvyšší trofej v Hollywoodu, Oscara, po filmech Velká iluze Jeana Renoira, Costa-Gavrasova "Z", Tes , Atlantic City Louise Malleho, Pianisty Romana Polanského, Umělci Michela Hazanaviciuse, Amour Michaela Hanekeho, Otec Floriana Zellera a Coda Sian Hederové.

Za film obdržela v roce 2024 na 96. ročníku udělování Oscarů i Cenu Akademie za nejlepší původní scénář.

Kontroverze při udělování Zlaté palmy

Když Justine Triet děkovala za Zlatou palmu, věnovala ji mladým režisérům a přidala několik vět, ve kterých obhajovala mechanismus navržený v roce 1946 a posílený v 80. letech na podporu kinematografické tvorby.

Prohlášením podpořila sociální hnutí proti důchodové reformě ve Francii v roce 2023, kde rozhodně ukázala svůj názor na problematiku, protože ji považovala za "šokujícím způsobem popíranou a potlačovanou".

Francouzská ministryně kultury vyjádřila své ohromení, protože podle ní se film mohl natočit jen díky veřejným financím. Druhý den ráno ministryně opět odsoudila "nevděčný a nespravedlivý" projev, který označila za "krajně levicové ideologické pozadí".

Účet Justine Triet na Instagramu obdržel "desítky nenávistných komentářů" obsahujících někdy až zuřivé osobní útoky, které odsoudilo několik filmových krikitků, kteří se jí zastavili nebo připomněli zásadu respektu.