Norský režisér Kristoffer Borgli se narodil roku 1985 v Oslu. Od mládí tíhnul k filmovému médiu, což vyústilo v jeho přestěhování se do Los Angeles, kde se naplno oddal filmování. Svou kariéru odstartoval množstvím krátkometrážních filmů, skrze které rozvíjel svůj osobitý rukopis a oblíbená témata. Vypointovaný kraťas Syndromes (2011) sleduje malou holčičku, která se dostane do elitního podsvětí, a Internet Famous (2014) si bere na paškal fenomén internetové slávy, která je vykoupena těžkými morálními ústupky.

Právě sláva a okolnosti k jejímu dosáhnutí je téma, které pojí většinu jeho tvorby. Jeho první dlouhometrážní snímek balancující na hraně dokumentu a fikce DRIB (2017) se soustředí na postavu performera a komika, který se stane tváří největší značky energy drinků na světě. Obdobné balancování na okraji fikčního světa si vyzkoušel i v pozoruhodném krátkometrážním mockumentu Whateverest (2013), kde v centru stojí youtuber, jehož tvorba spočívá v tanci a receptech na drogy. Oba snímky objely několik mezinárodních festivalů.

Takzvaný vizuální memoár A Place We Call Reality (2018) je režisérovým experimentováním s existenciálním přesahem a dokumentární formou. Sám sebe obsadil do role režiséra, který je rozkročený mezi objížděním filmových festivalů a točením reklam. Dokumentárním snímáním a ohledáváním fikční hranice pokračoval krátkometrážním The Loser (2019) a It´s Not a Phase (2019), načež navázal hříčkou Softcore (2020) o zpackaném prvním rande a intenzivním Former Cult Member Hears Music for the First Time (2020), kde si dříve týraná žena může poprvé poslechnout hudbu. Rozhovorově a útržkovitě seskládaný Eer (2021) se obrací směrem k společenské paranoie a fake news.

Jeho čistokrevně hraný celovečerní debut přišel v Cannes 2022, kde v sekci Un certain regard uvedl v norské produkci černou satirickou komedii Je mi ze sebe špatně (2022), která se velmi neotřele a kousavě vyjadřuje k tematice narcismu a současné společenské náladě. Narcismus však není jediným prvkem zkoumání, nýbrž je především využíván k rozvětvení širší sociologické debaty, dopadu společnosti na jednotlivce, problematiky toxických vztahů a obsedantní touhy po slávě.

V roce 2024 režíroval v USA komedii To se mi snad zdá, kde se Nicolas Cage v titulní úloze začne všem lidem na planetě zjevovat ve snech.