Seznam herců a režisérů

Ján Kadár

Režisér
Sdílet:

Osobní informace

  • Jméno: Ján Kadár
  • Datum narození: 01, dub 1918
  • Země: Budapešť, Uhry, Rakousko-Uhersko
Social:

Životopis

Slovenský filmový režisér a scenárista Ján Kadár se narodil v roce 1918 v Budapešti v tehdejším Rakousku-Uhersku Lujze Tyrolerové v rodině advokáta a nadšeného ochotníka Rudolfa Kadára jako nejmladší ze tří dětí (měl bratra a sestru). Rodiče se ale záhy přestěhovali na Východní Slovensko, a tak dětství prožil v košickém kraji ve městečku Rožňava. Poté se rodina různě stěhovala a žila v Brezně, Modrém Kameni, Senci a Gutě (dnešní Kolárovo). Malý Jánko odmala sportoval a navštěvoval divadla a biografy. Od roku 1928 studoval na gymnasiu v Lučenci, dokončil ho ale v roce 1936 v Levicích.

Poté začal studovat v Bratislavě práva, ale protože ho zajímal film, v roce 1938 studium přerušil a přestoupil do Školy uměleckých remesiel obor film a fotografie, kde byl jeho vyučujícím prof. Karel Plicka. V devětatřicátém po vypuknutí druhé světové války byla škola uzavřena a Kadár se vrátil do Guty, v letech 1939-40 pobýval v Budapešti. Od čtyřicátého roku byl pak pro svůj židovský původ vězněn v pracovních táborech v Galantě a ve Vácu. V prosinci 1944 se mu podařilo uprchnout do Budapešti, kde se skrýval až do osvobození v roce 1945. Kromě bratra všichni jeho blízcí zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi.

Po válce, ovlivněn tím, co zažil, a v touze po lepších zítřcích vstoupil do KSČ. Zároveň se vrátil do Bratislavy a dva roky (1945 – 1947) pracoval v Krátkém filmu jako asistent produkce a režisér krátkých dobových dokumentů (například Na troskách vyrásta život, 1945, Sú osobne zodpovední za zločiny proti 'ludskosti, 1946). Poté se přesunul pracovně do Krátkého filmu v Praze, kde mj. společně s režisérem Bořivojem Zemanem napsal scénář k filmu Nevite o bytě? (1947), a setkal se s Elmarem Klosem, svým budoucím blízkým spolupracovníkem. Následoval návrat do Bratislavy a jeho režijní debut s podstatným podílem na scénáři – agitační komedie Katka (1949). Jenže poté byl po ideologické kritice snímku z Bratislavy vyhozen, a jelikož se ho Klos v Praze zastal, vrátil se Ján v roce 1950 zpět do české metropole.

Od začátku padesátých let tak začal Kadár spolupracovat na celovečerních filmech s režisérem a scénáristou Elmarem Klosem, což bylo a vlastně je dodnes dosti neobvyklé.

Bohužel jejich prvním filmem (společný scénář i režie) byla příšerná propagandistická slátanina Únos (1952). V roce 1955 pak vznikla sice tendenční, ale jakžtakž koukatelná situační komedie Hudba s Marsu, o orchestru, jehož instrumentální schopnosti jsou nevalné úrovně. V sedmapadesátém se Ján Kadár oženil s bývalou spolužačkou Juditou Sacherovou. V tomtéž roce se Klosovi s Kadárem velmi povedl „obyčejný film o obyčejných lidech“, drama Tam na konečné (1957) dle povídky Ludvíka Aškenázyho: na konečné tramvaje stojí jediný činžák, přičemž film sleduje vždy jeden den v životě jeho obyvatel a to v každém ročním období. Stejnou kvalitu má i snímek Tři přání, který sice vznikl v roce 1958, ale kvůli kritice bolševických kulturtrégerů (film obsahuje téma nadpřirozených sil) se dostal do kin o pět let později: jde o satirickou komedii, v které mladý právník stavebního podniku potká pohádkového dědečka, jenž mu věnuje kouzelný zvoneček, plnící tři přání. Oba režiséři dostali poté na dva roky utrum u hraného filmu. Kadár se tak podílel na dokumentu Laterna Magika II (1960), a v roce 1961 režíroval samostatně svůj jediný tuzemský televizní film, natočený na motivy Antona Pavloviče Čechova – snímek s názvem Neóny získal v roce 1963 Zvláštní uznání na MTF v Alexandrii.

O dva roky později Kadár s Klosem napsali scénář dle románu Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen a společně ho natočili: vznikl jejich první opravdový majstrštyk, válečné drama, o vážně zraněném partyzánovi Pavlovi, jenž se v nemocnici ve vzpomínkách vrací k tomu, co předcházelo jeho vnitřnímu traumatu – vypálení osady Ploština a zmasakrování jejích obyvatel komandem SS poté, co ji partyzáni opustili. V hlavních rolích se představili Jan Kačer a Eva Poláková. Film získal Zlatou cenu na MFF v Moskvě 1963, Cenu za vynikající hraný film na MF v Los Alamos, Státní cenu Klementa Gottwalda za literní předlohu (L. Mňačko) a za režii (Kadár-Klos) pro rok 1964. Ovšem ani Gottwaldova cena filmu nepomohla: po osmašedesátém byl označen za „příkladně nebezpečný“ a na více než dvacet let zavřen do normalizačního trezoru. Trezor čekal i na Kadárovo a Klosovo další vynikající dílo (oba opět scénář i režie), psychologické soudní drama Obžalovaný (1964) podle novely Lenky Haškové: v něm je mladý a zcela bezúhonný ředitel Kudrna (hraje ho Vlado Müller) souzen za zpronevěru, kterou však způsobili jeho podřízení. V dalších rolích se představili třeba Miroslav Macháček a Jiří Menzel.

V roce 1965 pak dle předlohy knihy a následného scénáře Ladislava Grosmana natočili Kadár s Klosem svoje nejlepší dílo, které se zapsalo zlatým písmem do dějin světové kinematografie. Jedná se o válečné drama Obchod na korze, které se odehrává v roce 1942, kdy fašistická vláda Slovenského štátu přijala protižidovské norimberské zákony, načež nastalo zabavování veškerých židovských obchodů a podniků a jejich předání do rukou loajálních slovenských občanů. Jedním z nich je i poslušný, ale v podstatě dobrý člověk Tono Brtko (hraje ho Jozef Króner), který musí převzít krámek staré polohluché paní Rozálie Lautmannové (polsko-židovská herečka Ida Kamińska), přičemž se mezi nimi vyvine zvláštní pouto. Snímek získal přehršle cen: Zvláštní čestné uznání pro herce (Króner, Kamińska) na MFF v Cannes v r. 1965, v témže roce Státní cenu Klementa Gottwalda (Kadár, Klos, Kamińska, Króner), o rok později jako první československý získal Oskara Za nejlepší cizojazyčný film, Kamińska byla na Oskara nominována jako Nejlepší herečka v hlavní roli.

Posledním filmem, který duo Kadár-Klos natočilo, byl koprodukční československo-americký snímek Touha zvaná Anada (1969), poetické drama „o vášni, žárlivosti, nevěře a marné lásce“: záhadná krásná žena (americká herečka Paula Pritchett), kterou nahou vytáhne z vod Dunaje rybář Jánoš (Rade Markovič), mu zamotá hlavu tak, že se rozhodne zabít svoji manželku. Už v průběhu natáčení (protáhlo se na dva roky kvůli okupaci Československa) emigroval Kadár s manželkou Juditou a její matkou Klárou Sacherovou do USA. Klos mu tehdy věnoval sošku Oskara za Obchod na korze, aby mu tam pomohla otevírat důležité producentské dveře. Kadár se pak ještě na moment v létě devětašedesátého do vlasti vrátil, aby dokončil Anadu a přijal titul Národního umělce, ale poté už odjel nadobro. O režisérovu rodinu se pak v New Yorku starala rodinná přítelkyně Valerie Breuer Schwartz, taktéž emigrantka z Československa.

Prvním filmem, který Ján Kadár v Americe natočil, bylo nadprůměrné drama Anděl Levine (1970) o židovském chudákovi na dně, kterému chce pomoci černý anděl v podobě harlemského pobudy – v obsazení se objevili Zero Mostel, Harry Belafonte a Ida Kamińska. Velmi kvalitní je kanadské drama Co mi otec nalhal (1975), o židovském chlapci, na kterého rodiče nemají čas, a tak veškeré volné chvíle tráví se svým podivínským dědečkem. Film byl opět mnohokrát oceněn, mj. získal Zlatý glóbus za nejlepší zahraniční film pro rok 1975, nebo v témže roce Velkou cenu na MFF na Panenských ostrovech. Potom už režisér točil jen televizní filmy, jako třeba The Blue Hotel nebo Druhá strana pekla, a zároveň v období 1975 – 1979 přednášel na AFI (American Film Instituite) v Los Angeles.

Ján Kadár zemřel v roce 1979 v Los Angeles na rakovinu, o rok později ho následovala manželka Judita, a v roce 1981 také její matka Klára. Ba co víc, i soška Oscara se záhadně ztratila… V roce 2004 o něm a o Klosovi natočil Miroslav Irša dokument Osem společných. V roce 2008 o režisérovi vyšla kniha slovenského publicisty Václava Macka s jednoduchým názvem Ján Kadár.

Newsletter

Přihlašte se do našeho newsletteru a zůstaňte v obraze, jaký film pod šírým nebem Vás v Praze čeká

Social

Search