Filmový režisér a scenárista, se narodil 13. června 1927 v Karlových Varech. Po maturitě vystřídal různá zaměstnání, byl mimo jiné i profesionálním hudebníkem, lákala ho však práce u filmu. V r. 1946 získal jeho scénář o životě a díle Ant. Dvořáka 4. cenu v námětové soutěži. To mu pomohlo získat práci v produkci dokumentárních filmů v Praze a ve zlínském studiu v letech 1946-1949, pak místo asistenta ve Filmovém studiu Barrandov, kde se podílel na filmech J. Weisse Poslední výstřel a Vstanou noví bojovníci (oba 1950). Poté pracoval dva roky v Armádním filmu, kde natočil řadu krátkých filmů. V r. 1955 se stal pomocným režisérem M. Cikána, M. Hubáčka a Vl. Čecha (filmy Na konci města, 1955; Roztržka, 1956; Nezlob, Kristino!, 1956).

V r. 1958 debutoval jako samostatný režisér filmem Žižkovská romance podle scénáře Vl. Kaliny, ve kterém neorealistickým a poetickým stylem zobrazil každodenní život mladých lidí ve svérázné pražské čtvrti. Film reprezentoval naši kinematografii na MFF v Cannes 1958. Také ve svém druhém fimu Pět z miliónu (scénář rovněž Vl. Kalina) složeném z pěti samostatných povídek (Mistr a dvacátý učedník, Každý den je neděle, To zavinil Bonifác, Otrhaná písnička a Pavučina) Brynych přesvědčivě a v působivé zkratce zachytil všední realitu tehdejšího pražského života. Snímek obdržel l. místo a Zlatou medaili na 7. Světovém festivalu mládeže a studentstva ve Vídni 1959. Povídka Pavučina získala zvláštní diplom a 2. cenu na MFF krátkých filmů v Benátkách r. 1959. Třetí Brynychův film Smyk (1960) s výrazně politickým zaměřením líčí příběh českého emigranta ve službách nepřátelské špionáže. Na MFF v Karlových Varech 1960 mu byla za něj udělena Cena za režii se zřetelem k práci kameramana Jana Kališe a několik dalších diplomů, uznání a cen. Méně úspěšné byly Brynychovy následující filmy - bláznivá komedie Každá koruna dobrá (1961) a snímek o mladé učitelce v pohraniční vesnici Neschovávejte se, když prší (1962).

Za vrchol Brynychovy tvorby bývá označován film Transport z ráje (1962) zachycující osudy lidí v terezínském ghettu. Brynych se podílel i na jeho literárním a technickém scénáři. Přinesl mu řadu ocenění doma i v zahraničí, např. hlavní cenu Zlatou plachtu a diplom ze XVI. MFF v Locarnu 1963, vítěznou plaketu z MF odbojových filmů v italském Cuneu 1964, čestné uznání, diplom a cenu z V. festivalu československého filmu v Ústí nad Labem 1963.

Dalším i mezinárodně oceněným Brynychovým dílem bylo Místo - jedna z povídek filmu Místo v houfu (Jak se kalí ocel, Místo, Optimista), zavádějící diváky na chmelovou brigádu pražských studentů. Povídka získala diplom na XXV. MFF v Benátkách 1964, Velkou cenu z mezinárodní přehlídky filmů pro děti a mládež v Cannes 1964-65, Hlavní cenu z XI. západoněmeckých dnů krátkého filmu a l. cenu mezinárodní vysokoškolské poroty v Oberhausenu.

K problematice židovského obyvatelstva v době nacistické okupace se Brynych vrátil v r. 1964 dramatem židovského lékaře …a pátý jezdec je Strach. Na MFF v Mar del Plata získal film Zvláštní cenu poroty za scénář, Čestné uznání filmové kritiky za režii a několik dalších cen, na 3. mezinárodním festivalu odbojových filmů v Cuneu 1965 hlavní cenu Zlatou plaketu a Hlavní cenu v Umělecké soutěži k 20. výročí ČSSR.

Podle novely Milana Uhdeho Ošetřovna natočil Brynych v r. 1965 film o lásce v prostředí vojenského letiště Souhvězdí Panny. Dobrodružný námět měl film Transit 4 Carlsbad (1966) o mezinárodní špionážní aféře. Současně s ním natočil Brynych také v prostředí Karlových Varů středometrážní lyrickou povídku Tempo první lásky.

Značný ohlas vzbudilo psychologické drama z r. 1967 Já, spravedlnost, které získalo Zvláštní cenu poroty na VI. MF vědecko-fantastických filmů v Terstu 1968. Scenárista Miloš Macourek a režisér Brynych obdrželi odměnu v rámci hodnocení produkce FSB za r. 1967.

V r. 1968 se Brynych podílel s polským režisérem J. Skolimowskim a slovenským režisérem P. Solanem na slovenském povídkovém triptychu Dialóg 20-40-60, který byl sondou do citových vztahů muže a ženy různého věku. Brynych natočil závěrečnou část o šedesátiletých.

Na přelomu 60. a 70. let pracoval Brynych v SRN, kde natočil tři dlouhé hrané filmy (Oh, Happy Day; Engel, die ihre Flügel verbrennen a Weibchen) a celou řadu filmů televizních, převážně dobrodružných a detektivních. Pro západoněmeckou televizi rovněž úspěšně adaptoval Kafkovu Ameriku (1969) a román E. M. Remarqua Die Nacht von Lissabon (1971).

Po návratu do vlasti režíroval v r. 1972 dobrodružné drama z 2. světové války Oáza, následoval milostný příběh mladých lidí Jakou barvu má láska (1973) a r. 1974 psychologický silně politicky angažovaný film Noc oranžových ohňů. V r. 1975 natočil první ze tří povídek filmu Profesoři za školou (Jak se plaší Smrtihlav, Láska, Aljaška) o vztazích pedagogů a jejich žáků, hudební film o první lásce Romance za korunu umožňující nahlédnout i do zákulisí práce populárních pěveckých hvězd a špionážní drama Akce v Istanbulu podle knížky I. Gariše. K společensky angažované látce se vrátil příběhem z hornického prostředí Hněv (1977) podle námětu K. Valtery. Ten byl také autorem námětu i scénáře dalšího Brynychova filmu - psychologického snímku s kriminální zápletkou Stíhán a podezřelý. I následující film Kdo přichází před půlnocí (1979) byl detektivní, natočený opět podle Garišova námětu a scénáře.

V r. 1984 natočil Brynych smutnou komedii Poločas štěstí, ve které se po více než 25 letech vrátil do pražské čtvrti Žižkov, aby ve volném pásmu epizod zachytil charakter jeho obyvatel a proměnu této staré čtvrti v moderní část velkoměsta.

Ve filmu z r. 1985 Mravenci nesou smrt se Brynych opět věnoval své oblíbené tematice z oboru kriminalistiky.

Zbyněk Brynych zemřel 24. října 1995 v Praze.