Jeho jméno dodnes nese berlínská vysoká filmová škola, na sebe upozornil už v roce 1956 svým teprve druhým celovečerním filmem Uzdravení. Patřil k prominentům oficiální kulturní scény bývalé NDR, byl členem komunistického politbyra a bratrem Markuse Wolfa, šéfa východoněmecké kontrarozvědky. Přesto právě jeho snímek v celé dlouhé řadě filmů o Goyovi bývá kritiky považován za nejlepší. Milan Klepikov k tomu napsal: „Historikové mohou bádat nad tím, jak mohl filmař s neobyčejným nadáním (a zjevně i charakterem) vystoupit na výsluní totalitní moci a navzdory událostem v Budapešti, Praze i ve vlastní zemi zůstat loajální k režimu, z jehož »lidskosti« dostal první lekce už v mladých letech za válečné emigrace ve stalinském Rusku. Snadná vysvětlení nejsou k dispozici (tím méně u nás, kde se žádná obdobná figura v řadách prorežimních filmařů nevyskytla), mnohé si lze ale domyslet z filmu, který se tváří jako historické zobrazení úplně jiné epochy. Wolfův Goya je všeobecně uznávaným prvním malířem v zemi, obdivují ho opoziční liberálové stejně jako příslušníci královského dvora, kteří mu propůjčují vyznamenání, řády a čestné funkce. Goya nechce být oficiálním »státním« umělcem, ale setrvává v této roli, obdařen zdravou dávkou selského oportunismu. Goya nechce být ani buřičem, ale samotné jeho obrazy, čtené liberály úplně jinak než mocipány, kteří jsou na nich zobrazeni, jej do řad opozice přivádějí.“