Život

Narodil se jako syn režiséra Rudolfa Innemanna a operní pěvkyně Ludmily Lvové – Innemannové při jejich angažmá v Lublani (dnes Slovinsko). Byl prostřední ze tří bratrů, oba sourozenci se narodili v Praze. Po návratu do Prahy se Svatopluk Innemann vyučil uzenářem.

V roce 1918 začal pracovat ve filmu. Společně s Ottou Hellerem natočili jako kameramani svůj první film Československý Ježíšek o legionáři vracejícím se do vlasti. Od 1919 natáčel samostatně a také hrál menší role. V roce 1920 se oženil s herečkou Zdenou Kavkovou a od tohoto roku také začal se samostatnou filmovou režií. Celkem do roku 1937 režíroval pětatřicet filmů. Většinou se jednalo o nenáročné komedie, mezi kterými kvalitou vynikly filmy Muži v offsidu (1931), Vražda v Ostrovní ulici (1933) a Před maturitou (1932, společná režie s Vladislavem Vančurou).

Zemřel 30. října 1945 v Klecanech u Prahy.

Dílo

Svatopluk Innemann natáčel operetky, komedie a melodramata a je autorem dokumentárních a krátkometrážních filmů. Innemann byl ale především režisérem – první film režíroval již v roce 1920 – českou pohádku Červená Karkulka, kterou také nasnímal. V roce 1925 natočil oblíbenou veselohru Z českých mlýnů a výpravný životopisný film Josef Kajetán Tyl. V letech 1919–1930 natočil 16 filmů němých . V roce 1931 vstoupil do zvukového filmu (natočil celkem 25 filmů) – a to filmem o Jaroslavu Haškovi s názvem Poslední bohém se Sašou Rašilovem starším v titulní roli a také výpravným filmem Psohlavci i komedií Fidlovačka. Také režíroval dodnes populární veselohrou Muži v offsidu (1931) s Hugo Haasem.

Innemannovým druhým režijním vrcholem je drama Před maturitou (1932) – v režijní spolupráci s Vladislavem Vančurou, dále kriminálka Vražda v Ostrovní ulici (1933); byl to první film natočený v nových ateliérech Barrandov. V roce 1933 též zachytil atmosféru poutí na kopci Svatého Antonína v laskavé komedii U svatého Antoníčka, v hlavní roli s Ljubou Hermanovou. V roce 1936 natočil spolu z režisérem českého původu Robertem Landem film Sextánka. Svoji filmařskou činnost prakticky ukončil v roce 1937 báchorkou J. K. Tyla – Švanda dudák. Začal mít potíže s vážnou psychickou poruchou a krizí a od roku 1940 se léčil. Kritiky se také zmiňovaly o jeho umělecké rozkolísanosti v celém období tvorby. V době německé okupace chtěl uvést svoji divadelní hru (s velmi problematickým tématem); případné poválečné vyšetřování ale žádné nebylo.