Osobitý režisér a scénárista Zdeněk Tyc se narodil 16. 4. 1956 Rokycanech. Úspěšně absolvoval stavební průmyslovky a po maturitě vystřídal mnoho různých zaměstnání - pracoval jako ošetřovatel v zoologické zahradě, kulisák, tahač kabelů v Československé televizi a asistent režie na Barrandově (Požáry a spáleniště (1980 ), Upír z Feratu (1982), Sestřičky (1983), Straka v hrsti (1983)). To ho přivedlo k zájmu o film. V letech 1983 - 1990 vystudoval režii na FAMU, kde coby školní cvičení natočil snímky Vlevo v bok (1984) a Jak Thorin ztratil barvu (1985). Jeho středometrážní adaptace Buninovy povídky Vlček (1986) získala školní ocenění Maxim. Dalším školním filmem byla Opala (1988).

Tycův absolventský film, který byl zároveň i jeho debutem celovečerním, se jmenoval Vojtěch, řečený siroteK (1989). Baladický příběh na motivy povídky ukrajinského spisovatele Jevhena Hucala, který Tyc pojal jako symbolické podobenství nepřizpůsobivého hrdiny, jenž se v roce 1946 vrací z vězení do zapadlé jihočeské vesnice, je poetickým filmovým vyprávěním s lyrickou, nedějovou strukturou s minimem dialogů. Tycův černobílý snímek, přímo inspirován českou novou vlnou, je považována za jeden z nejpozoruhodnějších generačních debutů poslední dekády, navíc získal Hlavní cenu na Festivalu českých a slovenských filmů v Bratislavě a byl vyslancem tehdy ještě společného státu v boji o Oskary. Zároveň byl oceněn Velkou hlavní cenou poroty na festivalu prvních filmů v Angers ve Francii. Divácky však zcela propadl (film šel do distribuce v říjnu 1990). Částečné satisfakce a diváckého zájmu se mu dostalo při jeho obnovené premiéře v roce 2005 - tento snímek byl zařazen do prestižní kolekce Asociace českých filmových klubů Projekt 100.

Po zdárném absolvování FAMU Zdeněk Tyc spojil svou pracovní dráhu s Československou televizí, kde režíroval grotesku Míč (1991). Jako tvůrce byl značně ovlivněn strukturami a poetikou divadla Sklep, jehož křest desky pro ČST také režíroval, dále pak natočil portrét rockové skupiny Vltava a režíroval řadu live koncertů z klubu Na Chmelnici. V roce 1991 natočil ve společnosti T.H.A. producenta Ondřeje Trojana povídku Cesta, z cyklu „Historky od krbu“, v hlavní roli s Tomášem Hanákem. Po svém neokázalém celovečerním debutu se v roce 1993 pouští do natáčení svého druhého autorského filmu.

Snímek Žiletky (1993), natočený v česko-francouzské koprodukci, v hlavní roli s Filipem Topolem, člověkem názorově i lidsky blízkým Tycově individualismu a introvertní naladění, intelektuálem a leaderem hudební skupiny „Psí vojáci“. Ne náhodou titul filmu odkazuje ke známé písni této kultovní undergroundové skupiny. Symbolický příběh o životě intelektuála v totalitě a o spáse lásky (podtitul filmu zní ,,O věrné lásce až za hrob"), která však probíhá jen v abstraktní rovině. Filip Topol zde ztvárňuje hlavní postavu Andreje Chadimy (aluze na další legendární postavu pražské hudební alternativní scény) - intelektuála a jeho komplikovaný vnitřní svět. (Andrejova otce si tu zahrál skutečný Filipův otec Josef Topol) Snímek o nemožnosti intelektuálního úniku z české kotliny a o velké nenaplněné lásce akcentuje hlavně psychologický vývoj hrdiny a jeho odtržení od reálného světa. Film ve Francii získal prestižní ocenění „Fondation GAN Pour le Cinema“ a byl uveden na velkých festivalech v Berlíně, Torontu a na workshopu v Göteborgu, pořádaném Evropskou filmovou akademií, kam byl osobně vybrán německým režisérem Wimem Wendersem. Zdeněk Tyce však podlehl nesmyslné domácí kritice a od filmu oddělil jeho závěrečnou barevnou část, což značně uškodilo jeho celkovému vyznění.

Hned v zápětí v roce 1995 následoval třetí celovečerní film Už (zkratka slov Užívej Život), jenž je exponován do prostředí karlínského podsvětí. Stylizovaný příběh s nejstarším řemeslem právě začínající prostitutky (do hlavní role obsadil herečku Barboru Hrzánovou), satiricky parodující českou porevoluční realitu, se však nesetkal s pozitivní odezvou a dokonce získal Plyšového lva jako nejhorší český film roku. Zdeněk Tyc byl jako režisér osobně zcela zdeptán neúspěchem a Plyšovým lvem (pro kterého si jako jeden z mála osobně přišel), proto se jako tvůrce nadlouho odmlčel, k dalšímu celovečernímu filmu sbíral odvahu dlouhých sedm let.

Během filmové odmlky pracoval opět pro nyní již Českou televizi. Natočil pro ni cyklus popularizující poezii Cizí slovo poezie (1996 - 1999), na němž spolupracoval s písničkářem a básníkem Jiřím Dědečkem a kameramanem Patrikem Hoznauerem, spolupracoval taktéž s Terezou Brdečkovou na cyklu rozhovorů se seniory Ještě jsem tady (1996 – dodnes), režíroval televizní dokument Stará fotka, noví lidé (1996), což byla televizně-sociologická studie bývalých spolužáků ze stavební průmyslovky, se kterými se autor 20 let neviděl. K jeho stěžejním dokumentárním počinům patří vynikající dokumentární trilogie Ano, Masaryk (1997) o velké postavě českých dějin, významném filozofu a sociologu Tomáši Garrigue Masarykovi, na které spolupracoval s historikem Zdeňkem Mahlerem, stejně jako na dvoudílném dokumentu Dvořák v Americe (1998), v němž Zdeněk Mahler poutavě a zasvěceně vypráví o skladateli Antonínu Dvořákovi a jeho dlouhodobém pobytu ve Spojených státech.

K dalšímu celovečernímu filmu se Tyc odhodlal až v roce 2002. Psychologické drama Smradi natočené podle scénáře Terezy Boučkové je po smutných Tyceho zkušenostech sice implicitně třeskuté svým námětem, ale formálně televizně krotké, zmizela původní režisérova osobitost a neotřelá tvůrčí invence i odvaha experimentovat (především s obrazem). Komorní příběh rodičů (Ivan Trojan a Petra Špalková), kteří vychovávají dva adoptované romské chlapce a zároveň biologicky vlastního syna, narážejíce přitom na xenofobní zeď maloměšťáckého nepochopení a záště zjišťují, že jejich útěk z velkoměsta byl marný a jediný možný úkryt jim nabízí jejich vlastní malá diaspora. Film byl roku 2002 uveden v soutěži na MFF v Karlových Varech, kde získal diváckou cenu, cenu za režii si tento snímek odvezl v roce 2002 také z filmového festivalu v Instanbulu v Turecku.

Z dalších prací pro Českou televizi je třeba zmínit Nevíme, co je čas (2003), dokument Dobrou chuť (2004), cyklus televizních inscenací 3+1 s Miroslavem Donutilem (2004 - 2006) či několik dílů televizního cyklu 13. komnata (konkrétně režíroval díly věnované Evě Pilarové, Jaroslavu Hutkovi, Evě Holubové (2005). Pro televizi HBO ve spolupráci s produkční společností Total HelpArt T.H.A. režíroval také cyklus Na Stojáka (2004 – 2007), jehož myšlenka vychází z klasického formátu převzatého původně z anglo-amerického prostředí barové zábavy, tzv. ,,comedy stand up show“, tedy skeče jednoho herce s jedním mikrofonem a před publikem. V pořadu se objevují scénky bavičů, charismatických osobností, které nepatří mezi typické televizní hvězdy a jejichž humor dokáže pobavit diváky všech věkových i sociálních skupin. V prvních dílech se představili např. Tomáš Hanák, Lenka Vychodilová, Marek Daniel, Petr Čtvrtníček, Martin Zbrožek, Lumír Tuček, Robert Nebřenský, Tomáš Matonoha a další, v pozdějších i mnozí komici-amatéři..

Zcela zvláštní kapitolu představuje v Tyceho tvůrčí cestě režie televizního záznamu divadelní show Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit, aneb, Tak to mi ho teda vyndej (2005), v níž herecký tandem Petr Čtvrtníček s Jiřím Lábusem reflektují korupční aféru v Českomoravském fotbalovém svazu.

Zdeněk Tyc se nevěnoval jen režii filmové a televizní, hodně svých tvůrčích snah investoval i do oblasti hudební. Natočil mimo jiné i klipy skupin Vltava, Činna, Jablkoň Podílel se také na realizaci dokumentárního cyklu České televize Bigbít (1998), v němž dostal na starosti režii jednoho z prvních dílů - Bigbítové Brno a soulová Ostrava (1964-71)..

Zdeněk Tyc je jedním z nejosobitějších českých filmových režisérů, uvidíme, kam se v budoucnu vydá jeho dosud trnitá tvůrčí cesta.