Americký kontroverzní umělec Harmony Korine je jedním z těch, kteří tomuto přívlastku skutečně spolehlivě dostojí. Ve svém díle s oblibou přichází se šokujícími či zkrátka poněkud úchylnými tématy, která jsou často dodávána v surreálném nebo jinak těžko pochopitelném balení. Tento fakt se pak odráží i v hodnocení a přijímání jeho snímků, v řeči ČSFD: nejsou výjimkou odpady! střídající se s 5* hodnocením.

Korine se narodil 4. ledna 1973 ve městě Bolinas v Kalifornii jako syn filmového dokumentaristy Sola Korineho. Z Harmonyho vyrostl samotářský teenager, který se zajímal o divadlo a klasický film, a kterému nemohlo prostředí Nashvillu, kde rodila žila, vyhovovat. Přestěhoval se tedy ke své babičce do New Yorku, kde začal studovat angličtinu na New York University. Po prvním semestru studia zanechal a rozhodl se živit jako profesionální stepař. Jednou, když Korine se svými kamarády jezdil na skateboardu v jednom z newyorských parků, padl do oka fotografovi Larrymu Clarkovi. Oba se dali do řeči a Harmony ukázal Clarkovi svůj scénář o chlapci, kterého jeho otec vezme za prostitutkou. Clark byl prací ohromen a požádal Korineho, aby zkusil napsat scénář o svém každodenním životě. Harmony se dal do díla a během třech týdnů vznikly Kids.

Scénář o jednom dni newyorských teenagerů, který je naplněn sexem a drogami v éře AIDS, Korine napsal v pouhých 21 letech. Film se stal zakrátko kultem, oslavovaným i zatracovaným, ale své tvůrce každopádně proslavil po celém světě. Mimo jiné byl snímek také první hereckou příležitostí pro dnes již velmi známé herečky Chloë Sevigny a Rosario Dawson. Korine dostal díky tomuto úspěchu příležitost sám režírovat a v roce 1997 dokončil svoji prvotinu Gummo. Film pojednávající o životě městečka Xenia v americkém státě Ohio a bizarních postavičkách, které ho obývají, si se šokantností s Kids nezadal. Při premiéře na filmovém festivalu v Tellirude lidé houfně odcházely už při prvních scénách topení koček. Kdo však neodešel, byl klasik německého filmu Werner Herzog, který byl přímo nadšen, jak potvrdil i v následující diskusi, která se kolem dílka strhla. I přes odmítavé reakce mnoha uznávaných kritiků, film vyhrál několik cen na festivalu v Benátkách a Korine potvrdil svůj statut nezávislého experimentálního tvůrce, jehož práce musíte vidět.

Po Gummo se Korine vrhl do natáčení videofilmu Fight Harm. Děj tohoto svérázného dokumentu spočíval v tom, že filmový štáb sledoval Korineho, který chodil po ulicích a všemožně urážel kolemjdoucí, které si vybral. S urážkami nepřestal, dokud ho člověk nenapadl. „Premisou filmu bylo přijít k největšímu chlapovi, kterého jsem našel a pošklebovat se mu tak dlouho, dokud mě nezmlátil. Jediné pravidlo bylo, že nesmím dát první ránu a štáb nesmí zasáhnout, dokud nepůjde o život,“ vyprávěl později Korine. Bohužel již po šesti pouličních zápasech musel být Harmony hospitalizován v nemocnici s četnými zraněními a film nebyl nikdy dokončen ani uveden. Místo něj se Korine rozhodl pro realizaci snímku založeného na zkušenostech se svým schizofrenním strýcem. Julien Donkey-Boy byl uveden v roce 1999. Harmony se v něm přihlásil k manifestu Dogma 95, přičemž mu uznání za tvořivou interpretaci pravidel manifestu vyslovil i Lars von Trier. Ve snímku se objevil v hlavní roli Even Bremmer, společně s Korineho tehdejší přítelkyní Chloë Sevigny a samotným Wernerem Herzogem, kterého s Korinem pojilo přátelství po uvedení Gummo.

Přesto, že nový film úplně nezapadl, Korine propadal deziluzi a začal brát drogy. Závislost na heroinu, bývalého člena hnutí straight-edge (jedním z pilířů hnutí je právě odmítání jakýchkoliv drog) zastavila na dlouhou dobu v realizaci větších projektů a rozbila jeho vztah s Chloë. V roce 2002 byl uveden nový film Laryho Clarka natočený podle několik let starého Korineho scénáře. Ken Park, který byl v některých zemích dokonce zakázán, však byl realizován bez jakéhokoliv Harmonyho přičinění. V roce 2003 Korine dokončil dokument o čísle svého přítele, iluzionisty Davida Blaina (který mj. režíroval nedokončený projekt Fight Harm), který strávil 44 dní zavřený v plexisklové krabici na břehu Temže. I přes problémy se svou závislostí a především se sháněním finančních prostředků se pak Korine pustil do natáčení svého třetího celovečerního snímku Mister Lonely. V příběhu o chlapci, který si myslí, že je Michael Jackson a zamiluje se do ženy, která žije jako Marilyn Monroe se objevil např. Diego Luna či opět Werner Herzog. Snímek měl premiéru na začátku roku 2007 v Cannes a mohli jsme ho vidět i na festivalu v Karlových Varech.

Korine se nevěnuje jen režírování filmů, jeho záběr je o dost větší. Natočil několik videoklipů – např. pro Daniela Johnstona či pro Sonic Youth. Z natáčení klipu Sunday, právě pro Sonic Youth, ve kterém vystupoval Macaulay Culkin, vznikla kniha fotografií, kterých Korine již vydal několik. Nevyhýbá se žádnému oboru. Vyšla mu novela „A Crack up at the Race Riots“, podílel se na textu k písni „Harm of will“ z alba „Vespertine“ od Björk, se svým kamarádem dokonce vydal hudební CD SSAB songs. Podílel se, či sám vytvářel celou řadu performancí, instalací, výstav apod., z nichž nejznámější byla zřejmě jeho videoinstalace "The Diary of Anne Frank (Part Two)" z roku 1998, která sestávala ze třech 40 minutových videí, promítaných paralelně na zdi vysoké 50 stop zachycující různé obskurnosti pro Korineho tvorbu typické.