Zuzana Bydžovská pochází z lékařské rodiny, oba její rodiče byli zubaři. Na základní škole byla vybrána v konkurzu pro dětskou roli ve filmu Věry Plívové-Šimkové Přijela k nám pouť (1973). Následně dostala roli v televizním seriálu My z konce světa (1975), poměrně velkou úlohu si pak zahrála v komedii Konečně si rozumíme (1976). Tyto herecké zkušenosti pak vedly Zuzanu Bydžovskou ke studiu na Státní konzervatoři v Praze, kterou absolvovala v roce 1982. Již v době studií hostovala v Divadle Na Vinohradech (hra Domov v havárii), Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého a také v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Po dokončení studia nastoupila do Divadla Na zábradlí (1983-1990), kde vynikla ve hrách Hlučná samota, Náměstí Hrdinů, Hvězdy na ranním nebi nebo Kočičí hra. V letech 1990-2000 pak byla členkou činohry Národního divadla, kde nalezla uplatnění spíše v klasickém repertoáru (Strýček Váňa, Médea). V roce 2000 se pak vrátila do Divadla Na zábradlí, kde hraje dodnes, ale hostuje také na dalších scénách, například v Divadle Kalich (inscenace Baronky) nebo na scéně Ungelt, kde hrála ve hře Na ocet. V Divadle Bez zábradlí pak vynikla v dramatu Když tančila.

Pro filmovou a televizní kameru byla Bydžovská v mládí těžkým oříškem; rozhodně nesplňovala požadavky na ženskou krásu a s její fyziognomií spolu s nakřáplým hlasem si režiséři nevěděli příliš rady, což v počátcích její herecké kariéry vedlo k tomu, že byla obsazována mírně stereotypně do rolí potrhlých mladých dívek. Z takovéhoto typu rolí vyniká její postava Míši v komedii Ten svetr si nesvlíkej (1980) nebo úloha dcery v televizní komedii Jestli jednou odejdu (1985; v obou těchto snímcích hrála její matku Iva Janžurová). Sama Bydžovská dnes přiznává, že v té době se s Ivou Janžurovou velmi sblížila, mimo jiné proto, že její vlastní matka v té době žila v USA. Naopak, když dostala odlišnou hereckou příležitost vybočující ze stereotypu, velmi si jí vážila (televizní film Případ platfus, 1985). Hrála také v televizních seriálech (Malý pitaval z velkého města, 1982; Rozpaky kuchaře Svatopluka, 1984). Jednu ze svých nejlepších filmových rolí zahrála jako důlní dělnice Tonička v dnes již zapomenutém povídkovém filmu Figurky ze šmantů (1987).

Postupem času se Zuzana Bydžovská ve filmu a televizi přehrála do charakterních rolí, i když její mladé ženy měly převážně společný prvek nenaplněné touhy po lásce (Helimadoe, 1993; Učitel tance, 1994). Nadále se také často objevovala v televizi, byť svou popularitu udržovala účastí v diskutabilních seriálech Hospoda (1996) nebo Hotel Herbich (1998). Z filmových rolí přelomu tisíciletí dále stojí za zmínku Knoflíkáři (1997) a Kytice (2000), v televizi se pak připomněla menší, ale výraznou rolí pacientky ve filmu Na psí knížku (2003; zde po delší době opět s Ivou Janžurovou). V televizi hrála například v seriálu Hraběnky (2007).

Ačkoli se Zuzana Bydžovská považuje především za divadelní herečku a její uplatnění ve filmu bylo zpočátku spíše na umělecky nižší úrovni, nakonec to byl film, který jí dal možnost uplatnit charakterní herectví a dosáhnout nejvyšších ocenění. Zuzana Bydžovská získala Českého lva za vedlejší roli matky jednoho z hlavních hrdinů ve filmu Gympl (2007) a dalšího Českého lva za hlavní roli ve filmu Venkovský učitel (2008).

Zuzana Bydžovská patří k nejvýraznějším osobnostem své herecké generace, přesto se mírně vymyká. Žije především pro divadlo, kterému dává veškerou svou energii, zatímco v mládí se domnívala, že hraje pro své rodiče, nyní je přesvědčena, že herectví je jejím životem. Pečlivě si chrání své soukromí a vyhýbá se společenským událostem, proto ji také míjí zájem bulvárních médií. Bydžovská je rozvedená, po rozpadu manželství byl několik let jejím partnerem herec Miroslav Etzler (*1964). Z těchto dvou vztahů má dceru Doru a syna Kristiána.