Scenárista a režisér Jaromil Jireš se narodil roku 1935 v Bratislavě. Odmala ale žil v Praze –s matkou, která uměla francouzsky, a svou tetou, která byla učitelkou francouzštiny. Proto už v mladém věku tímto jazykem skvěle vládl. Ve svých patnácti začal studovat na filmové Střední průmyslové škole v Čimelicích. V té době inklinoval také k výtvarnému umění: maloval a rád fotografoval, přičemž vždy toužil pracovat s kamerou. Ve čtyřiapadesátém maturoval a posléze nastoupil na pražskou FAMU, kde absolvoval svůj vysněný obor kamera (1958) a přidal i režii (1960). Už zde se pro něj typickým stalo samovzdělávání se – to znamená, že své znalosti nezískával jen ve škole, ale prohluboval si je i mimo ní, v podstatě stále něco četl. Tento vzdělanostní background pak dokázal uplatnit v různých diskusích o filmu, o knihách, o umění. Měl schopnost pozorovat a vidět, a to vše si v podobě příběhů zasunout hluboko do podvědomí, a když bylo potřeba, daný příběh zase z paměti vytáhnout a použít. Velmi často hercům také vysvětloval a předehrával, co a jak mají udělat – tím byl velmi známý. Na škole realizoval několik zajímavých studentských filmů, z nichž je nejlepším asi Sál ztracených kroků (1960).

V roce 1963 natočil Jireš svůj celovečerní režisérský debut, ceněné drama Křik o důležitém dni v životě mladé dvojice – má se jim narodit dítě. Jedná se o jeden ze zásadních snímků filmové české nové vlny, který byl oceněn Zvláštním uznáním na MFF v Cannes. O dva roky později vznikly Perličky na dně, povídková komedie na motivy storek Bohumila Hrabala – Jireš napsal scénář a režíroval jednu z nich s názvem Romance. V tom samém roce začal učit na FAMU na katedře režie. V roce 1968 Jireš dle románu Žert Milana Kundery režíroval stejnojmenný film, k němuž společně s autorem knihy napsali scénář. Jde o příběh studenta Ludvíka, jenž v padesátých letech pošle své dívce pohlednici s žertovným textem, dělajícím si srandu z bolševického systému. Fakultní organizací je za to vyhozen z univerzity a jako vojín je poslán do trestního pracovního útvaru. Snímek získal v roce 1969 cenu OCIC na MFF v San Sebastianu, ale u nás mu pšenka logicky nekvetla: po celou dobu normalizace byl zavřen v trezoru. Zároveň skončilo i Jirešovo působení na FAMU – z katedry byl vyhozen. V roce 1970 natočil režisér působivý horor Valérie a týden divů na motivy surrealistického a poetického textu Vítězslava Nezvala. Jedná se o fantaskní sen dospívající dívky Valérie. Scénář psal Jireš s Ester Krumbachovou, která se též podílela na výtvarné stránce, Jan Čuřík maloval kamerou, to vše je podbarveno výbornou hudbou Luboše Fišera. Jeden z posledních filmů české nové vlny, který sice šel do kin, ale jen velmi krátce.

Další Jirešův snímek …a pozdravuj vlaštovky (1971) je příběhem hrdinné dívky Marie Kudeříkové, kterou nacisté uvěznili za napomáhání odboji a která nyní čeká na popravu. Jireš se snažil celý film odpolitizovat, co to šlo, a z tohoto boje nakonec vyšel se ctí. Ovšem sedmdesátá léta ho, stejně jako jiné kreativní umělce, uvrhla do depresí, z kterých si vypomáhal prášky. Točil jen to, co mu bylo povoleno, a většinou to za moc nestálo. Z osmdesátých let je možné připomenout jeho Neúplné zatmění (1982), pohled do nitra dospívající dívky, která se musí smiřovat s postupující slepotou. To získalo nominaci na Zlatého berlínského lva. I další Jirešovo drama Prodloužený čas (1984) se týkalo náhlé a nečekané diagnózy – rakoviny, která promění životní návyky tentokrát staršího muže. V osmdesátých letech Jireš také naplnil svůj kladný vztah k hudbě, když natočil několik filmů, týkajících se určitých životních momentů slavných českých skladatelů: dokument Bohuslav Martinů (1980), celovečerní Lev s bílou hřívou (1986) o Leoši Janáčkovi, a pak ceněný polohraný televizní dokument Antonín Dvořák (1990). Poté se režisér opět vrátil k filmu o nemoci, konkrétně tuberkulóze, když realizoval snímek Učitel tance (1994). V té době už znovu učil na katedře režie FAMU a v roce 1993 se stal presidentem Asociace českých filmových režisérů. Byl i členem výkonného výboru organizace Festival humanitárních koncertů HUMANA. Jeho posledním filmem bylo drama Dvojrole (1999), které řeší otázku změny identity a z toho vyplývající otázku etiky vědy.

V tom samém roce utrpěl Jaromil Jireš při autonehodě těžké zranění hlavy, z něhož se už i přes neustálé pobyty v rehabilitačních ústavech nedostal – zemřel v roce 2001 v motolské nemocnici v Praze. Zůstali po něm manželka Hana, dcera Alena a syn Ondřej.