Je až s podivem, že Alexandr Sokurov, jeden z nejintelektuálnějších ruských režisérů druhé poloviny dvacátého století, se narodil a rostl v prostředí nedotčeném kulturou na vojenských základnách prostírajících se od Irkutska po Polsko a Turkmenistán. Zato však velmi záhy pocítil, co znamená tíha života a blízkost smrti a těmto tématům zasvětil svou tvorbu.

Po završení studia historie se rozhodl věnovat kinematografii a nastoupil do ateliéru vědecko-populárního filmu. Kvůli konfliktům s „bdělými" vgikovskými vyučujícími a úředníky Goskina (v podstatě ministerstva filmu) ale musel studium předčasně ukončit a jeho diplomový film Osamělý hlas člověka (1978) byl dokonce určen ke zničení. Kvůli svému osobitému tvůrčímu stylu plnému dlouhých kontemplativních záběrů, pomlk namísto dialogů a existencí postav v mrtvolném prostoru jejich živé existence se mu nedařilo najít společnou řeč s vedoucími orgány ani později při práci na studiích Mosfilm a Lenfilm, a tak až do přestavby nebyl do distribuce uveden ani jeden z jeho hraných či dokumentárních filmů.

Až koncem osmdesátých tak veřejnost poprvé uviděla filmy Truchlivá netečnost (1983) či Moskevskou elegii (1987) o Andreji Tarkovském. V devadesátých letech získal za své filmy ceny na stěžejních filmových festivalech (Locarno, Berlín, Rotterdam...) a v této době prohlubuje koncentraci směrem k historicko-filozofickým snímkům zabývajícím se střetem člověka a dějin, které na přelomu milénia vyvrcholí „tetralogií vládců": osobité vize jednoho dne ze života Adolfa Hitlera Moloch (1999), snímkem o posledních dnech V. I. Lenina Býk (2001), sondou do labyrintu duše císaře Hirohita Slunce (2005) a netradiční interpretací vášní a morálky Goethova Fausta (2011).